Otočil jsem se apohlédl knebi. Vydechl jsem obláček páry. Naše Slunce se ochlazovalo, zatímco to cizí bez tepla výsměšně svítilo dál. Už končilo léto abyla zima. Vzimě pak přijde tuhý mráz.
Čekal bych, že už bude dávno po mně, místo toho mi bylo líp. Má zranění asi nebyla tak vážná, jak se původně zdálo. Převrátil jsem se na bok akonečně vyplivl ten zatracený krvavý chrchel.
Tak vstávej, Badlucku, Harrison čeká.
Upozdní večeře panovala stísněná atmosféra. Kjídlu byla ona konzerva nezdravě světlých, drůbežích párků. Chutnaly jako zoufalství, kořeněné ponížením.
„Nemáme na výběr,“ porušila ticho Jolie, „buď se podřídíme, nebo je po nás.“ Chvíli byla zticha apak, jako by přesvědčovala sama sebe, dodala: „Nic jiného nám nezbývá. Není očem diskutovat.“
„To se ti hodí, co? Vběhneš rovnou do náruče Viktora nabíječe,“ ozval se Roderick, který se vkousku slizké směsi jenom přehraboval. Od doby, co mu Paco řekl, že ví ojeho aktivitách, se nedotkl počítače.
„Co si to dovoluješ, ty spratku malej? Myslíš, že jsem neviděla, jak ti zajiskřila očička, když ti Paco vyprávěl oslídění ostatních?“
„Co jsi viděla, je tvoje věc, jen těžko slučitelná srealitou.“
„Jen těžko slučitelná srealitou,“ pitvořila se. „Slyšíš, jak mluví, Áňo? Není na to trochu malej? Áňo?“
Anna apaticky hleděla do talíře. „Je tu čisto?“ máchla nad sebou. Chlapec bezmocně pokrčil rameny.
„Jol má pravdu. Podvolíme se.“
„To nemůžeme!“
„Už jsem se rozhodla.“
Podvolíte se, řekla málem. Stím se zvedla ašla si lehnout.
Palec ustrnul nad tlačítkem optické obrazovky. Až tlačítko stiskne, nebude cesty zpět.
Seděla tu dlouho. Na hraně kanálu nedaleko školy. Dřív tudy protékala voda atvořila tak zurčící pruh podél hlavní ulice mezi obchody. Trysky se ucpaly, voda vyschla, adnes byla ve stoce jen špína anedopalky ze stočených novin. Chtěla si užít ještě chvilku klidu, možná svou poslední. Myslela na Franka, Simona, na otce Normana ana svůj úkol. Bála se, hrozně se bála, zároveň však cítila jistý klid, úlevu. Nevyhnutelné se blížilo aona měla čisté svědomí.
Rozhodla se správně.
Palec se pohnul ktlačítku displeje. Stiskla jej.
Nebylo cesty zpět.
Chvíli to trvalo. Možná tak deset minut, než se rozblikala informační tabule, než začal pípat wrister alidé se hrnuli ven zpříbytků. Doufala, že se roznese, že raději zvolila
Průzkum, než aby se podvolila tyranovi.
Jedinou její útěchou, malým esem vrukávu, bylo, že tušila, kde by se dalo pár hodnotných věcí najít. Bunkr, ve kterém prožila dětství, se odsud nacházel necelé dvě míle vzdušnou čarou. Pokud si dobře vzpomínala, při útěku tam nechali recyklátor vody, drony, možná nějaké zbraně amunici. Pokud by se dostala tam izpátky, mohla by splatit dluh. Akdyž to nevyjde, aspoň ho za částku zdobrovolného Průzkumu poníží.
Už se ozývaly první vzrušené hlasy, už ji našli. Neohlédla se. Už si nemusela hlídat záda, nyní byla nedotknutelná. Ať by vraždila, kradla nebo podváděla, nezáleželo na tom, teď byla hrdinka. Brzy se přihrnuli lidé ze všech stran. Mluvili na ni, dotýkali se jí, tlačili se.