U večeře si s mediky vyměňujeme zkušenosti. Jim se pobyt krátí, za pár dnů letí zpět do České republiky. Mladý doktor ještě kouká, čím by se docpal. Neprozřetelně použiji moravské rčení, „pul bramborka, pul kačenky“, a tím jsem mu zavařila. Vidina pečené kachny ho už nechce opustit a místní rýže s čočkou ztrácí ten lesk. Prý bude na zpáteční cestě telefonovat z Vídně babičce, aby kachnu upekla na uvítanou.
Jak byl včerejšek pro Purnu náročný, ukazuje se, že se na mě vymstil také. Seděli jsme při lekci na terase na slunci. Jak se ostré slunce odráželo od bílých stránek, přes noc mě rozbolela hlava a v očích mám pocit, jako by mi do nich někdo nasypal rozdrcené žiletky. Sněžná slepota, ale bez sněhu. Je to docela šílená bolest.
Lituji, ale dnešní výšlap do Muktinath ruším. Po snídani zatahuji na pokoji záclony, hlavu balím do trička a zalézám do spacáku. Oči bolí nesnesitelně.
V poledne se poloslepá došmátrám do jídelny něco sníst. Oči můžu pootevřít jen na škvírku. V jídelně za mnou přijde náš nosič, vypadá velice ustaraně a chce se mnou mluvit. Jmenuje se Maide, je mu padesát. Má pět dětí ve věku od osmi do patnácti let, manželku a jednoho koně. Jmenuje je přesně v tomhle pořadí. Maide má obrovskou starost, „big problem“, jak to sám nazval. Protože dnes nikam nemusel jít a nic nenesl, má obavy, že nedostane za tento den zaplaceno. Přitom si musí koupit jídlo a zaplatit za přespání. Uklidňuji ho, že zaplaceno dostane, a abych to potuplovala, kupuji mu skleničku rakši, místní pálenky. Hned se mi uklání a moc děkuje. Oslovuje mě „sir“, což je legrační, ale nemám to srdce ho opravit. Je vystresovaný už tak. Konverzace byla kostrbatá a vždy mě mrzí, že neumím nepálsky lépe. Ale i ta lámaná řeč pomůže, anglicky bychom se nedomluvili vůbec. Situace je zachráněná.
Na konci treku se vyvine zase jiné scenario. Tím, že se Barbara připojila až později, věci, které přivezla navíc, nebyly rozdané. Proto je sem vzala s sebou a zanechali jsme je v úschově v čajovně. Při loučení s Maide jsme mu ještě dali tringelt a Barbara mu dala celý pytel věcí. Mezi nimi i hodinky a kalkulačku, věci, které ona nebo její manžel dostali od klientů a nepotřebovali je. Maide nad takovou nadílkou jen zírá a nevěří svým očím. Ty hodnotnější věci určitě prodá a pytel
oblečení se v početné rodině hodí vždy. Možná to má větší cenu, než co vydělal jako nosič. Pro něho je to výhra v loterii.
Vichr, který foukal celou noc, se mění v bouři. Všechny místní letecké linky lety zrušily, ale naše firma údajně ne. Pak se stane zázrak, letadýlko opravdu přiletí, vyloží, naloží, pak nastupujeme my. Startovat musí proti tomu šílenému vichru. Sedím přímo za piloty a dívám se, jak rapidně ubývá ranveje a blíží se ta ostrá hrana na konci přistávací plochy, a letadýlko pořád ne a ne se odlepit. Piloti se na sebe úkosem podívají. Až úplně na konci se přece jen zvedneme a piloti vydechnou. V Pohkaře přistáváme za lijáku, ale aspoň jsme na pevné zemi. Bouře řádí natolik, že na další let čekáme šest hodin. Vypnuli elektriku, nefunguje nic. Myslím, že ta písnička „Pokhara ma pani paryo“ vzala svá slova trochu moc vážně. Nemusela to vyplnit až tak doslova!
K večeru nakonec přece jen letíme do Káthmándú. Tam je spoušť zrovna tak. Přistání je drsné, po každém přibrždění jde letadýlko na mokrém povrchu ranveje do smyku a zastavit trvá věky. Káthmándú samotné je v úplném chaosu. Maoisté stávku prodloužili a taxíků jezdí jen málo. Ti, kteří mají odvahu jet, jezdí se zakrytou poznávací značkou, aby je maoisti později nemohli vyhledat. Jednomu taxikáři prý přes otevřené okýnko pořezali dýkou paži. Sedmdesát procent obchodů je zavřených, restaurace taktéž. Je to chlív volající do nebe, ale vláda s tím není schopná nic dělat. Naprostá paralýza. Indie i Čína nabízejí „pomoc“, ale Nepál se přirozeně obává takovou „pomoc“ přijmout. Ani jednoho, ani druhého by už ze země nikdy nedostali pryč. Tibet a Sikkim budiž varovným příkladem, obavy naprosto oprávněné. Oba mocní sousedé na ně mají zálusk už od dávných dob. Nepál samotný ale nemá ani finance, ani technologii situaci zvládnout. Váhají i z dalšího důvodu. Maoisté jsou přece jen Nepálci a je jim proti srsti začít otevřenou občanskou válku.
V Káthmándú mě čeká spousta vyřizování, hlavně dát vědět kanadskému obchodnímu zastupitelství, že jsme zpátky a v pořádku. Kanada tady ambasádu nemá, pokud by byly složitější problémy, vše se vyřizuje přes britskou ambasádu. Aspoň k něčemu je to britské commonwealth společenství dobré.
Další věci, které byly původně určené pro sirotčinec, nemáme během stávky jak doručit, a tak vše opět dostává Sangye pro jeho vesnici. Na přepravu pytle si zavoláme rikšu. Cestou musíme projít několika vojenskými kontrolami, chtějí vědět, co ve velkém pytli je. Pokaždé jim řeknu, že pytel je můj. Jako cizince mi to prochází. Kdyby Sangye jel sám, měl by problém. Prokletí maoisté.
Pak už jen balení a přání, abychom se dostali těch deset kilometrů na letiště bez problémů. Obletět půl zeměkoule bude po tom všem asi ten nejmenší problém.