Války samurajů
však hodlal jejich postup s 50 000 vojáky zadržet. Uvědomoval si však, že v případném střetu na rovném terénu bude rozhodovat početní převaha Heike, a proto se rozhodl vlákat je do pasti v členitém terénu poblíž průsmyku Kurikara, kde by obtížné podmínky zvýšily jeho naděje na úspěch. Poté, co se rozhodl k této taktice, dojel do nejbližší svatyně, aby se pomodlil za vítězství. Velmi jej potěšilo, že byla zasvěcena bohu války Hačimanovi, což považoval před bojem na život a na smrt za dobré znamení.157 Pak nasedl na koně a vyrazil do bitvy.
Zatímco se modlil, přiblížilo se vojsko Heike (podle současných historiků patrně nemělo celých 100 000 vojáků, nýbrž zhruba polovinu, disponovalo nicméně minimálně dvojnásobnou, možná až pětinásobnou, převahou nad Jošinakovými silami), které bylo rozhodnuto vynutit si cestu klíčovým průsmykem v provincii Eččú, jehož ovládnutí by jim umožnilo z nechráněné severní strany napadnout Šinano. Bitva, k níž došlo 2. června 1183, začala standardním způsobem. Obě vojska zaujala svá postavení asi 300 metrů od sebe a vyčkávala na první krok protivníka. Pak z řad Gendži vyrazilo 15 jezdců, kteří vystřelili speciální bzučící šípy s tupou špičkou jako výzvu nepříteli (tyto šípy neměly nepřítele zabít, ale ukázat mistrovské umění střelce, který je úmyslně střílel tak, aby prolétly co nejtěsněji kolem protivníka a donutily jej přijmout souboj). Heike odpověděli stejně, 15 jich vyrazilo a vypálilo své šípy, záhy se přidali další, až se v rituálním boji střetlo na 100 mužů, jejich souboj však připomínal spíše lukostřeleckou soutěž než skutečnou bitvu. Vše ale bylo součástí Jošinakova plánu. Tato ukázka vojenského rituálu a lukostřelby měla jeho armádě získat čas. Zatímco se obě vojska bavila pohledem na tuto podívanou, překonaly dva Jošinakovy sbory skaliska a příkré svahy, až se objevily na bocích armády Heike v průsmyku Kurikara, kde ji nyní ohrožovaly shora.
V táboře Heike vypukl zmatek, svahy po svých stranách považovali za neschůdné, takže když se zde objevil doslova les bílých praporců, byli naprosto zaskočeni. V tu chvíli vyrazilo Jošinakovo hlavní vojsko zahrazující jim cestu průsmykem bojový pokřik a za soumraku se vyřítilo do útoku. Podle tradice prý Jošinaka také nechal přivázat hořící
157 Tamtéž, s. 360.
pád rodu taira
pochodně na rohy býků, jejichž stádo vypustil proti armádě Tairů, aby vnesl do jejích řad zmatek. Brzy se opakovala scéna podobná té u Fudžikawy. Tentokrát však vojáky Heike neklamal zrak a nestali se obětí vlastní představivosti. Ve chvíli, kdy jejich řady začaly kolísat a někteří vojáci se dávali na ústup, dopadla na ně plná síla Jošinakova úderu, pod nímž se nepřátelská armáda záhy rozložila. V nevýhodném postavení, v němž čelila z prudkého svahu útočící armádě, neměla nejmenší šanci. V hornatém terénu se pokusili Heike proklestit si cestu do nížiny, ale velká část z nich byla zahnána k nedalekým útesům. Úprk vojska však nebylo možné zastavit, i když se první řady pokusily vyhnout pádu do hlubiny, nespočetné množství dalších vojáků je brzy zatlačilo přes okraj prudkého srázu: „Dolů se řítil otec, dolů padal syn, do hlubin bratři, staří i mladí, pán následovaný vazalem: muži padali na koně, koně na muže, stále další a další, až sedmdesát tisíc Heike zacpalo zející průrvu od okraje k okraji.“158 Katastrofa Heike byla dokonalá. Ač se to zdá být těžko uvěřitelné a moderní čtenář by mohl mít tendenci podezřívat autory starých kronik z přílišného využívání básnické licence, zdá se, že v tomto ohledu si nemuseli realitu přikrášlovat. Napadeni ze tří stran prchali Heike do jediného směru, odkud nepřicházeli nepřátelé. Zde na ně v houstnoucí tmě ovšem nečekala spása, nýbrž prudký útes, pod nímž tisíce bojovníků nalezly smrt.159 Přežily snad pouhé 2000 mužů, kterým se společně s veliteli armády podařilo prosekat se z obklíčení a uprchnout ve směru na Kjóto.160
V patách však měli vítězné vojsko. Jejich ústup se tak zastavil až v provincii Kaga, kde se utábořili v místě zvaném Šinohara. Zde se jim dostalo vítané úlevy v podobě posil, jež byly po zprávách o porážce urychleně vyslány z Kjóta. S těmito silami se odhodlali postavit se přicházejícím Minamotům. Střetnutí opět zprvu připomínalo lukostřeleckou soutěž, tak jak bylo v té době obvyklé. Brzy však z obou armád vyrazilo na 300 jezdců, kteří se utkali v zuřivém souboji. Za strašlivého vedra byli Gendži vedení Imaiem Kanehirou nuceni krok za krokem
158 Tamtéž, s. 364.
159 CLEMENTS, s. 92.
160 The Tale of the Heike, s. 365.
Války samurajů
ustupovat.161 V ten moment vrhl Taira no Munemori do boje své zálohy. Proti nim se však postavilo jádro Jošinakovy armády. Navzdory tomu, že Heike opět disponovali mírnou početní převahou, začaly jejich řady záhy kolísat. Stejně jako v předchozích bitvách bylo jejich vojsko tvořeno především rekruty bez větších bojových zkušeností. Jen málokteří jejich vojáci byli opravdoví samurajové (což také vysvětluje špatnou morálku armád Tairů v předchozích bitvách – navíc je důležité připustit, že japonské kroniky, zvláště Heike monogatari, často bezpochyby přehánějí zmatek a paniku na straně Heike, aby zdůraznily nevyhnutelnost jejich porážky, která měla být trestem za jejich předchozí pýchu a aroganci).162 Když pak čelili ostříleným východním válečníkům v otevřené bitvě, neměli tito muži větší šanci. Obrátili se proto opět na ústup, který se změnil v útěk poté, co jednoho z jejich velitelů zabili. Osobní statečnost jednotlivých samurajů na straně Heike nezmohla nic proti zjevné převaze Gendži.
Po tomto dalším nezdaru již Jošinakovi nic nebránilo, aby vyrazil na pochod proti hlavnímu městu, které propadlo zoufalství. Mnozí jeho obyvatelé i dvořané se zřejmými obavami očekávali příchod dobyvatele. Přestože mnozí příslušníci dvorské nobility tajně osnovali pád Heike, rozhodně si nepředstavovali, že tento klan bude poražen nějakým divokým válečníkem ze severovýchodu. Nyní však měli být vydáni na milost vítězné armádě, od níž nevěděli, co mají čekat.163 Sami příslušníci Heike propadali naprosté beznaději – mezi nimi a Jošinakovým rychle se blížícím vojskem nestála žádná vážnější překážka. V zoufalství vyslali své posly na horu Hiei, kde u svých dávných nepřátel mnichů z Enrjakudži žádali o vojenskou pomoc. Avšak představení mocného kláštera si již s Jošinakou tajně dopisovali a přislíbili mu, že do nadcházejících událostí nebudou zasahovat. Prosby Heike tak byly vysloveny k neslyšícím uším. K Jošinakovi se navíc přidalo vojsko Joritomova strýce Jukiieho, který se sice v předchozích střetnutích s Tairy osvědčil jako mizerný velitel,
161 Tamtéž, s. 367.
162 SANSOM, A History of Japan to 1334, s. 295. Lze také říci, že některé podrobnosti popisů bitev obsažené ve starých kronikách jsou dosti nadsazené. BUTLER, s. 103.
163 CLEMETS, s. 93.