„Pořídím nějaké fotografie a udělám si poznámky pro třídu!“ oznámila Heather. „Budou se hodit na naše projekty z dějin umění.“
Ginny nakrčila nos a snažila se rozpomenout, kdy v Británii začínají prázdniny. Určitě ne v červnu. „Vyučování ještě běží, ne? Vzala jste si volno?“
Heather sebou trhla a poškrábala se za uchem. „Ano, ano. Dostala jsem volno až do začátku podzimní výuky.“
Polkla, jako by chtěla ještě něco dodat, ale změnila názor a prchla do nejbližšího sálu s obrazy andílků.
Ginny zůstala s Nikem a byla vděčná, že zrovna teď nemusí řešit ničí zlomené srdce. Její hosté byli hodně nesourodá cháska s přepestrými bolestmi, ale umění jim všem snad přinese aspoň malou úlevu.
V galerii na Ginny padla lehká nostalgie. Vzpomněla si na dobu, kdy Phoebe byla maličká a návštěvy galerií a muzeí s ní byly složité. Musela ostřížím zrakem hlídat dceru i Adriana. Holčička se snadno znudila a radši si sama kreslila, než aby se dívala na obrázky. Loudala se a Ginny ji musela ustavičně napomínat. Naopak Adrian rázoval daleko před nimi, takže pokud si Ginny chtěla o nějakém exponátu promluvit, musela za ním popoběhnout.
Druhé dítě jim osud nedopřál a Ginny si namlouvala, že spolu s Adrianem a Phoebe tvoří rovnostranný trojúhelník – všechny strany i úhly stejné. Ovšem jejich rodinka někdy připomínala spíš deformovaný obrazec, s jedním úhlem špičatým a stranami zdaleka ne stejně dlouhými. Občas byli nejlepší kámoši a jindy ne. V trojici se snadno stane, že jeden z nich se cítí odstrčený, a Ginny nezapírala, že to nejčastěji býval Adrian.
Ginny s Nikem teď mlčky obdivovali díla Raphaela, Caravaggia, Leonarda da Vinci a sochy antického Říma. Umělci
stvořili krásu, jež přetrvala dlouhá staletí i po jejich smrti, a Ginny náhle napadlo, co asi jednou zůstane po ní. Pomáhat ostatním je sice ušlechtilé, ale zdaleka ne tak viditelné jako umělecké dílo.
Před obrazem Zrození Venuše si vzrušeně šeptal početný houf návštěvníků. Ginny se zatajeným dechem vzhlédla k dílu z patnáctého století, které odjakživa toužila vidět na vlastní oči. Obraz byl větší, než čekala, měřil téměř dva krát tři metry.
Ztvárňoval bohyni lásky a krásy, plující v obří mušli směrem k pobřeží. Byla nahá a svou cudnost zachraňovala jen vlastníma rukama a dlouhými vlasy.
Ginny okouzlilo, jak důstojně a samozřejmě snáší Venuše svou nahotu a nechává bez povšimnutí ženu, jež jí z pravé strany nabízí vlastní červený šál. Ginny měla chuť do něj bohyni vlastnoručně zabalit („No tak. Až se zahřejete, můžete mi vyprávět, proč tu nahá stojíte v mušli.“). Fascinovaně vstřebávala Venušin klid a krásu tváří v tvář nepřízni osudu.
Dívej se a ber to jako lekci! řekla si v duchu.
„Ten obraz je úchvatný!“ špitla Nikovi.
„Sì,“ přisvědčil. „Viděl jsem ho už víckrát a vždycky je to jako poprvé.“
„Jsem z toho upřímně dojatá.“
„To nejste sama.“
Ginny tušila, že Adrian by se mrknul na obraz, pokýval by hlavou a přešel k dalšímu exponátu, jako by galerie byla nějaký druh kvízu. Tím víc ocenila Nikovu trpělivost.
„Co byste si chtěla prohlédnout teď?“ nadhodil po chvilce.
Ginny se rozhlédla. „Když tady je tolik sálů, že jsem úplně ztracená.“
„A co kdybych vám ukázal svůj nejoblíbenější obraz?“
„Ano, prosím. Budu to brát jako překvapení!“ přisvědčila s vědomím, že ta odpověď pro ni není typická. Nechala se
Nikem vést a v duchu hádala, o jaký obraz může jít, zda o zátiší s květinami nebo kohoutem v barvě jeho hotelového zařízení.
Zaskočeně zjistila, že Nico se zastavil před obrazovým diptychem, jehož autorem byl Piero della Francesca. Šlo o dvojportrét urbinského vévody a vévodkyně, kteří na sebe hleděli přes pozlacené rámy.
Při pohledu na jejich nakyslé obličeje Ginny usoudila, že v dvojici není ani špetka vášně. Byli spolu, a přesto každý zvlášť, stejně jako ona s manželem.
Zaplavila ji vlna žalu. Ano, ti dva se možná odcizili stejně, jak o jejich vztahu tvrdil Adrian. „Nemám potuchy, co se jim asi honí hlavou,“ svěřila se Nikovi.
„Vévoda přišel o pravé oko v turnaji, proto ho obraz ukazuje jenom z levé strany,“ vysvětlil jí.
Ginny si všimla, že vévoda má mohutný ušlechtilý nos, trochu jako Nico. Záviděla lidem, jejichž obličej byl zajímavý na první pohled, zvlášť když vlastní profil jí připadal všední. „A proč ten obraz máte nejradši?“ zajímala se.
Nico otevřel brožurku a ukázal na fotografii. „Ty dva obrazy mají rubovou stranu, další výjev. Je to vlastně tajemství.“
Na zadní straně obrazů seděli vévodkyně a vévoda ve zbroji na vozech tažených bělouši. Obrazy byly mnohem dynamičtější a Ginny se líbily víc než dvojportrét. „Maria obraz s vévodou nesnášela,“ přiznal Nico. „Prý je depresívní.“
Ginny se portrét naopak líbil. „Vévoda mi připadá jako osobnost, takže je škoda, že skrývá polovinu obličeje. Měl by být hrdý na svůj vzhled…“ Kousla se do rtu, protože si vzpomněla, jak je svým zevnějškem posedlá ona.
Nico přikývl. „Vždycky je lepší ukázat své pravé já,“ souhlasil.
Ginny souhlasila a při pohledu na vévodu si tajně slibovala, že se o to pokusí i ona.