„Tak tedy dobrá,souhlasím.Ujměte se toho.Těžko se mi smiřuje s představou, že poškodíte Mileniny výjimečné půvaby, ale pokud měla podíl na loupežné vraždě, nebo ji dokonce sama naplánovala, není jiná možnost než útrpný výslech.“
„Vaše Milosti,“ ozval se znovu Maróthy a nakroutil si mezi prsty špičaté kníry, „přijmete dobře míněnou radu?“
„Sem s ní, v této patálii je každá rada dobrá.“
„Prosím, nezapomínejte na nutnost jednat podle práva. Už to,že vTrnavě vedete vlastní vyšetřování,které neodvratně směřuje k závěru, že ve městě došlo k závažnému zločinu, je mnohým příslušníkům honorace proti srsti.“
„Vždyť jsem všechno probral s kapitánem Šantou. I s vámi coby významným členem městské rady.“
„A já jsem informoval radnici. Jen vám otevřeně říkám, s jakou odezvou se to tam setkalo. Vždyť přece znáte odvěké třenice mezi šlechtou a měšťanstvem. Zkrátka a dobře, jednejte opatrně a s rozmyslem. Nemůžete jen tak zajmout dva občany Trnavy, odvést je do kobky a přivázat na skřipec.“
„Ovšem, ovšem,“ mračil se urzo. „Jejich zločin spadá do působnosti městského soudu, to plně respektuji. Zatknout je musí kapitán Šanta nebo jiný pověřenec městské rady. Budu ale trvat na tom, aby výslech vedl seržant Jaroš.“
„To se dá zařídit, alespoň myslím. Ostatně můžeme využít příležitosti a probrat to hned.“ Maróthy se rozhlédl, protože na lavicích kolem nich sedělo několik pánů radních. „Alespoň nám uběhne čas, než přivedou Žida. Tamhle sedí pan rychtář Hamar…“
„A tamhle přichází mistr Bachratý,“upozornil urzo.„Právě vhod.Sluší se věc probrat i s ním,jde přece o jeho zaměstnance.“
„Nebude se mu to líbit,“ Maróthymu znovu škublo koutkem úst, „protože jeden z těch zaměstnanců je slepice snášející zlatá vejce.“
„Už teď se tváří, jako by mu uletěly včely. Poručíku, jděte ho požádat, aby se k nám připojil.“
( 98 )
Modrovský vykročil vstříc správci nevěstince, ale zbytečně –Bachratý beztak pospíchal přímo k přední lavici a oči upíral na urza a Jaroše; o hranici nezavadil jediným pohledem, jako by poprava bylo to poslední, co ho teď trápí.
Jaroš se zachmuřil. Okamžitě se dovtípil, že to nejsou včely, co Bachratému uletělo.
„Vaše Milosti!“ zavolal přes Modrovského ruku nataženou proti jeho hrudi. Tón jeho hlasu neměl daleko k plačtivému kvílení. V ruce držel krajkový kapesník a utíral si jím zpocený obličej, což bylo u tak hubeného člověka a v tomto čerstvém větrném počasí znamením neradostného rozpoložení.
„Pusťte ho, poručíku,“ svolil urzo. „Mistře Bachratý, co máte na srdci?“
„Velkou tíhu, Vaše Milosti! Co mi to ten váš člověk způsobil?“
„Seržant?“ odvětil hrabě, protože si všiml, že správce hází očima po Jarošovi. „Zkuste se uklidnit a vysvětlete mi, co udělal.“
„Vaše Milosti…“
„Nemusíte tak nahlas, mistře.“
„Račte odpustit, Vaše Milosti,“ ztlumil Bachratý hlas a uklonil se. „Ani já nechci, aby se to hned rozneslo po celém městě…“
„K věci, mistře.“
Správce lázní a nevěstince se zhluboka nadechl. „Utekli, pane. Nikomu neřekli jediné slůvko, s nikým se nerozloučili, nenechali vzkaz, jen si sbalili svých pět švestek, naložili je na osla a uprchli z města. S prvním světlem, jen co stráže otevřely brány…“
„Mistře,“ přerušil ho urzo netrpělivě,„mluvte popořádku. Kdo uprchl?“
„Přece Milena Hečková. Pihovatá je pryč, Vaše Milosti, možná navždy, a pryč jsou i zisky, kterými jsem štědře přispíval do městské pokladnice! Zmizel také Ondra Ryba, náš
( 99 )
dveřník. Utekli spolu, viděli je biřicové na Horní bráně, jak jsem už mezitím zjistil. Určitě se polekali všeho toho vyšetřování. Nejdříve je vyslýchal pan čtvrťmistr a městský kapitán, potom Vaše Milost osobně a nakonec tenhle… tenhle lovec čertů, nebo co je vlastně zač. On je dusil nejvíc, ano, ano, musel jim nahnat strašlivý strach, když se rozhodli zahodit dosavadní dobrý život a uprchnout do nejistoty. Co jim řekl, na co se vyptával, vyhrožoval jim? Anebo je nedej bože z něčeho obvinil? Ó jé, zle je, nedobře, ale lze se jim divit? Vždyť pokud se vám nepodaří najít kapitána Galoviče a jeho vraha, zaměříte se na ty, kdo ho viděli naposledy, a budete je vyslýchat in tortura, abyste stůj co stůj našli viníka…“
„Tak dost, mistře!“ uťal ho urzo a zprudka vstal. Bachratý sebou trhl a o krok ustoupil. Přestože hrabě nebyl typický urozený nadutec a většinou vystupoval uhlazeně, často i vysloveně přívětivě, teď všichni přítomní spatřili tvář přísného velitele, nelítostného bojovníka, a hlavně hrdého šlechtice.„Kousněte se do jazyka, než pronesete něco, co budu muset považovat za nactiutrhání. Určitě jste nechtěl naznačit, že jsem zaslepený pomstou, a když nenajdu pravého pachatele, křivě obviním kohokoli, kdo bude právě po ruce. Dokonce že budu od Trnavy a Trnavanů žádat obětního beránka, protože chci město potrestat za zmizení svého pobočníka.“
„Chraň Bůh!“ zakvílel Bachratý. „Vaše Milosti, nic takového bych si tvrdit nedovolil! Jen jsem hádal, čeho se obávali ti dva, že je to přinutilo mě zradit, všeho se vzdát a odejít do dobrovolného vyhnanství. Já bych si v životě netrou …“
„Řekl jste, že je vlastně chápete,“ zamračil se na něj urzo.
„To ne! Kdepak.Tak jsem to nemyslel. Jen trochu rozumím tomu, proč dostali strach…“
„Bojí se právem.“
Správce se zarazil.„Jak prosím? Domníváte se,že by opravdu mohli…“
( 100 )