mužů. Ale Lej-jang patřil k největším újezdům v celé provincii.
Začala se množit hlášení potvrzující, že jich tam budou tisíce.
Tisícová armáda už se nedá ošálit sukněmi a petardami. Dříve či později budou muset stanout nepříteli tváří v tvář a bojovat.
Dvanáctý den pochodu, po celé věčnosti strávené plahočením po křivolakých, zrádných lesních stezkách, došli k rozlehlé pláni pokryté červenými stébly čiroku. Ve srovnání s divočinou, která jinak byla zarostlá, s prořídlými usychajícími stromy podél silnic, bila tato úhledně obdělávaná pole do očí jako výstražná rudá vlajka.
Armády udržují pole, jen pokud přikročily k trvalé okupaci. Došli na kraj Včelínu.
Rinini muži by nejradši vytáhli na Lej-jang ještě ten večer. Poslední dva dny pochodovali volným tempem; lesní cestičky neumožňovaly rychlejší postup. Překypovali silami, potlačovanými a běsnícími. Toužili po krvi.
Brzdil je jen Sou-ťi. „Nejdřív se musíte spojit s místním vedením.“
Rin mu chtěla vyhovět. „Dobře. Kde je najdu?“
„No.“ Sou-ťi se poškrábal za uchem. „Ve městě.“
„Zbláznil ses?“
„To tvoje osvobozování vždycky nejvíc odskáčou civilisti,“ podotkl Sou-ťi. „Nebo jsi v Chudle nepočítala oběti?“
„Tak hele, Chudlu jsme osvobodili…“
„A upálili přitom svatyni plnou civilistů. Nemysli si, že o tom nevím. Musíme je varovat předem.“
„To je moc riskantní,“ ozval se Kitáj. „Nevíme, kolik je tam kolaborantů. Jestli vás uvidí někdo nepovolanej, došlápnou si na civilisty tak jako tak.“
„Nikdo nás nenahlásí,“ tvrdil Sou-ťi. „Já tyhle lidi znám. Jejich věrnost má větší váhu než krev.“
Rin si ho pochybovačně přeměřila. „Byl bys ochotnej vsadit na to životy celý týhle armády?“
„Sázím na to životy celýho tohohle újezdu,“ odpověděl Sou-ťi. „Dostal jsem tě až sem, Spýřanko. Věř mi ještě chvilku.“
A tak Rin nakráčela se Sou-ťim doprostřed Včelínu, oblečená ve venkovských hadrech, bez meče a bez posil. Sou-ťi objevil v rozpisu hlídek na severu chybičku, půlminutovou proluku ve střídání stráží, díky níž mohli proklouznout přes pole a pak městskou branou dovnitř bez povšimnutí.
To, co Rin uviděla v Lej-jangu, ji ohromilo.
Dosud neviděla jedinou Mukeňany okupovanou obec, v níž by na každém rohu nebyly bez ladu a skladu naskládané hnijící haldy mrtvol. V níž by veškeré obyvatelstvo nebylo surově přinuceno k naprosté poslušnosti.
Ale tady v Lej-jangu se Mukeňané pustili do čehosi, co už víc připomínalo budování okupovaného státu. A to bylo kdovíproč ještě děsivější.
Zdejší civilisté byli vyhublí, přepadlí a zjevně utiskovaní, ale živí, a nejen to — byli volní. Nikdo je nedržel pod zámkem v ohradě ani se v hrůze nekrčili ve svých příbytcích. Civilisté, a to očividně nikarští civilisté, se procházeli ulicemi tak nenuceně, že kdyby Rin nevěděla své, vůbec by to netipovala na přítomnost mukenské posádky. Když zabrousili hlouběji do újezdu, zahlédla skupinu mužů, nádeníků se zemědělským náčiním, které by se dalo snadno použít místo zbraní, jak se ubírá k polím bez doprovodu jediného
100