Sundá si sako, rozprostře ho nalevo od chačkaru – blíž k srdci kamene. Sedí tam dlouho, opřený o jeho chladné rameno. Dělí se o poslední novinky. Satenik bude mít brzy zkoušky, studuje na doktorku. Je to těžké, ale líbí se jí to. Našla si ženicha, je to dobrý a chytrý chlapec, ale z vesnice Movses. To je až na hranici, denně se tam střílí, ale co se dá dělat, ostatně kde se dneska nestřílí?
Když odvypráví všechny novinky, ztichne. Snaží se nerušit večerní blaženost smutnými myšlenkami, ale stejně se nakonec vrací k tomu dni, kdy žena se synem zemřeli. Vzpomíná, jak si Mamikon hrál na dvoře, když začalo ostřelování. Jak Marina vyběhla, aby ho odvedla do sklepa. Jak vzápětí na dvůr dopadla bomba. Jak je pohřbívali v jedné rakvi – složili na jednu žalostnou hromádku všechno, co se jim podařilo sesbírat. Jak potom Satenik řadu nocí nespala a jednou si vzala máminy nejlepší věci: lehké šifonové šaty, elegantní kožené sandály na vysokém podpatku, zlaté šperky – a vyšla si do Berdu. Šla jako nějaký provazochodec s rozpřaženýma rukama, jinak by se na podpatcích neudržela. Šla a usmívala se.
Mišik se vydává na cestu domů, když se nebe potáhne zimomřivou večerní temnou modří. Na rozloučenou se chačkaru a starému dubu pokloní.
„Děkuji, že jste mi nechali alespoň dceru, jaký by měl můj život jinak smysl?“ děkuje pokaždé, když obchází úpatí Obrovy skály, aniž se zamýšlí, ke komu přesně se obrací. Rychle houstnoucí nebe semkne
nad údolím studené dlaně, poblikávají hvězdy a každá z nich je něčí zlomené srdce.
Prababička Nubar vyprávěla, že ve zlomených lidských srdcích je tolik nespotřebované lásky, že je Bůh, když přijde čas, vynese na nebe a ona svým světlem rozpouštějí bezútěšnou inkoustově černou mlhu. Satenik často opakuje, že jednou bude i otcovo srdce ozařovat svět. V tobě je tolik lásky, tatínku, ve tvém zlomeném srdci je tolik nespotřebované lásky! On místo odpovědi pokrčí rameny a rozpačitě si odkašle – co to povídáš, holčičko. Co vím, to říkám, trvá na svém Satenik.
Než se Mišik Avakanc dostane k úpatí Obrovy hory, všudypřítomné straky stihnou roztahat do svých hnízd dobroty, které tam nahoře zanechal. Po chladném boku chačkaru leze hlemýžď, nesoucí na zádech celý svět, a zanechává za sebou vlhkou stopu. Starý dub shazuje první podzimem zčervenalé listy, za nocí už jsou mrazíky, říjen je tu co by dup. Na prahu jeskyně sedí neviditelní aždahakové, nohy obuté do kožených trech mají svěšené do propasti a plstěné kolozy se špičatými vršky naražené do týlu. Dlouhé čibuky dýmají, stydne sladký mateřídouškový čaj, ale oni se jich ani nedotknou. Provázejí Mišika Avakance smutnýma očima a utírají si ohromné slzy.
Bouřka
Babička Siran tvrdí, že uvnitř Epime svítí elektrická
lampička. Proto vždycky září úsměvem, dokonce i když spí.
S babičkou Siran se nedá hádat, zná svou vnučku nejlíp ze všech. Vše, co se děje, je pro Epime důvod k radosti: že prší? To je štěstí! Že mrzne v květnu? No co, počasí je taky člověk, taky může mít všelijaké vrtochy. Počasí je taky člověk, usmívá se Epime a dívá se, jak to umí jen ona – dokořán, celým srdcem, celou duší.
Pacienti ji mají moc rádi. Na chodbě oddělení chirurgie se neustále ozývá: Epime, kde jsi? Zajdi k nám, něco ti povíme.
Postaví smeták stranou, pod sněhobílý šátek si zastrčí prameny vlasů, které jí vyklouzly ven. Opláchne si ruce, stáhne si okraj pláště. Nakoukne do pokoje a ten se rázem rozzáří jejím úsměvem.
„To je pro tebe, Epime-džan,“ podávají jí pacienti něco na zub.
Od každého si něco vezme: sušenku, jablko, mandarinku. Odejde a dárky si opatrně tiskne na prsa.
Starý Ambo si zlomil kotník – kdovíproč nešel na půdu jako každý normální člověk, ale lezl tam přes střechu. Tašky pod jeho vahou nevydržely a popadaly. Zřítil se z výšky tří metrů, div že se nezabil. Křičel, dokud neochraptěl, ale kdo by ho uslyšel – žije v Berdu v posledním domě, dál už je jen řeka, stará kaplička