VRAŽDA na statku
Určitě nepochybím, označím-li procesy opírající se výlučně o nepřímé důkazy jako „procesy charakterů“; neboť v těch případech, v nichž trestný čin nemůže být obviněnému dokázán s absolutní jistotou, v nichž tedy namísto objektivity vystupuje do popředí pochybná sestra pravdy – pravděpodobnost, posuzují a soudí muži a ženy z lidu ne čin a pachatele, ale charakter obviněného člověka.
(Hans Habe: Páni porotci)
Zemanovi a jejich grunt
Na východ od té vesnice leží Kutná Hora, na západ Kostelec nad Černými lesy, jižně jsou u hlířské Janovice. Kousek od vesnice je železniční zastávka na trati, položené od Kolína přes u hlířské Janovice na Sázavu a dál. Ano, řeč je o Drahobudicích a o lidech, kteří v této dříve ryze zemědělské vesnici žili. A umírali. A to nejen přirozenou cestou.
Drahobudická usedlost čp. 11 s polnostmi patřila před dávnými časy sedláku Bartákovi. Když Barták zemřel, dělili se o usedlost jeho žena Barbora a čtyři děti: Aloisie, Marie, Josef
a Alois. Nejstarší Aloisie se v roce 1902 provdala za sedláka Karla zemana z Horních Jelčan, který byl o 13 let starší. Jako prvorozená pak převzala rodičovský statek a svým sourozencům vyplatila podíly. Moc toho nebylo, každý z nich dostal 100 zlatých a nezarmucující slib, že příležitostně jim Aloisie „ještě něco dá“. Matka Barbora Bartáková zůstala na statku „na vejminku“ až do své smrti v roce 1920. Bratr Alois pracoval na statku pár let jako čeledín, sestra Marie se provdala a odešla. O bratru Josefovi nic nevíme, snad jen to, že první světová válka z něj udělala takřka chudáka, ostatně nedobře na tom byli i ostatní sourozenci –s výjimkou Aloisie zemanové. Ta platila od mládí za tvrdou a přísnou „babu princmetálovou“. Karel z eman, jakmile přišel na drahobudický statek, jal se jej zvelebovat, takříkajíc „opravdu hospodařit“. Málo platné, grunt je grunt, a aby se plnil penězi jako pytle žitem, je pro to zapotřebí ruky ještě tvrdší, než byla doposud ruka jeho novopečené choti Aloisie. z eman byl typický „šelma sedlák“. S nikým nenadělal dlouhých řečí. Pracoval do úmoru a to samé chtěl od ostatních, se kterými se scházel u mlčenlivého skromného oběda. Peníze! Prachy! To byla statkářská mantra, jeho vyznání, kterému zavázal a podřídil jak členy své rodiny, tak čeládku. A i když peněz bylo, všichni jedli jen brambory, zelí a chleba, k tomu občas hrnek mléka a jablko. Peníze! z emanovi si nikdy ničeho nedopřáli. Všecko maso a vajíčka prodávali, do hospody a na tancovačky nechodili. Pivo bylo pro ně příliš hořké a víno kyselé. Nikoho nenavštěvovali a ani k nim nikdo nechodil. Proč taky. Stali se pověstnými lakomci a dříči v jednom. Ale peníze se ke statku tulily stále více. ž e žijeme jen o něco lépe než náš ustájený dobytek? Možná, ale zato máme to,