Škrtni zápalkou v tmách
Vybrané básně
Jan Dadák
Jan Dadák se narodil 12. 11. 1965 v Prostějově, ale od svých dvou let žil s rodiči v Olomouci. Absolvoval gymnázium ve Šternberku, v tomto období se také seznámil s olomouckými autory kolem samizdatových Textů přátel, Petrem Mikešem, Rostislavem Valuškem a Eduardem Zachou. Jejich prostřednictvím pak s Jiřím Kuběnou a Jaroslavem Erikem Fričem, jeho pozdějším kmotrem. Po maturitě strávil několik let v dělnických povoláních. Po dvou letech studia na Pedagogické fakultě UP Olomouc dostudoval po roce 1989 na Filozofické fakultě teorii a dějiny literatury a dramatických umění (diplomová práce o Andreji Tarkovském). V následujících dvaceti letech se živil jako dramaturg, scenárista a režisér, podílel se mj. na kulturních programech České televize. V současnosti pracuje už několik let mimo tuto profesi jako dělník ve výrobě. Sbírka Boží mlat je jeho pátou knihou. Každodenní kontakt se světem přináší Janu Dadákovi impulsy k „otevření třetího oka“ a reflexi lidské existence v mezních situacích (mezi)lidského prožívání a soužití. (jfm)
Kolem česna —
Bloudící hledající včela
Krouží
V nestálém pohybu neusedá
Stoupá a klesá v proměnlivých spirálách
Vibracemi nad průrvami i trhlinami
Odkud ze všech míst sálá
Houstnoucí síla
Jiskra —
Škrtni zápalkou v tmách
A na vzdálenost nedohmatu
Bude jako na dosah
Pro právě pracující
Instinkt
Kosatce —
Smysluplná tělesná práce rozradostňuje
Jako dětské hopsadlo
A volá k velkému dotvoření malého úkolu
Jenom zde si pískám a je mi lehce
Jinde ne
Sebepojmenovávání
Tíhou přijatou dobrovolně
Kterou se rozšíří vše myslitelné
V další a netušené nové
Svaté šílenství
Jinde ne
Rajská zahrado utrpení
Až teď teprve
Tam zcela u skály vyrůstají puky kosatců
Upomínající svou nezemskou barvou
K otevření třetího oka
Čekání na déšť —
Ostře prolamovanou mezerou v mraku
Se stopami dláta ještě na hranách
Prochází zlato žilnění
Srpek poštolky pod ním
Ve vidění vichrného —
Ta jen nepohnutá čelně
Odolává proudění v jeho branách
Než spadne z výšky jako přesný kámen
Než spadne ze stolu
A k nepotřebě kamsi odlétá popsaný list papíru
Od přírody nedůvěřivý k přírodě
Chtěl bys zase ve vzrostlé trávě
Uvidět zavlnit se
Skořicový hřbet srnce
Už lije…
Mlčení —
Vymrzl půstem a zpustl les
Téměř v posvátné ticho velkého mlčení
Kde dlouhá expozice a chybějící intonace
Promění
Do krajnosti napnutého plátna
Pohnutou skutečnost
Sfumata
Ještě se nechá ten napůl průsvitný
Šestým smyslem důvěry tam k paní své
Kolouch do bezpečí vést
Přestože její dlaň a podoba mu ke spatření
Střídavě je i není
Ona jeho krok však vede
O celý půlkrok vědomí před nástrahami
Nad roklemi
Kde z hloubky slyšet ledové krystaly
Růst
Sevři se kůro dubu ke středu blíž
Zaviň zpět k sobě strome
Budoucí list
Ani smrt nebere —
Navečer rány
Štípání podélně úpícího dřeva
A hrubé nakládání polen do koleček
Přes sousedskou zeď
Přes práh obyčejné vnímavosti
Už raději dál nic nemyslet
Stromu padá zbytek listí…
Hrubá síla
Pro denní řád a pořádek
Ptáci se mi z toho na zahradě lekli
A z koruny nocležny ulétli
Pryč
Po proudu pustě prázdný šíf
Praskání lámaných kostí dřeva
To samé stále jinak znova
Jen kapka vody ještě ve chvění
Kompoty —
Odpověděla mi
Misek na kompoty není nikdy dost…
Pomyslel jsem si
Scientia inflat
Tak z nich postavíme do věčnosti most
Za kompoty každý (přeci to každý ví)
Rád povzbuzen přispěchá už od dětství
A jí a jí
Právě to jí však k vysvětlení nestačí
In articulo mortis
Totiž
Co na tom že jde o sousta
Tak nevýrazně
Sladká Mělká Mdlá
Své poslání a účel i tak
Splní
Sejde se nás tam jistě víc než sníš
Nad kompoty Sancta sanctorum
Sanctorum communio
Ó bys byl studený nebo horký
Ale že jsi vlažný počnu tě vyvrhovat
Ze svých úst!
Ona —
Milostná
V dětských krůčcích od přírody k duchu
Zapsal jsem si v neodklonitelném lijavci
Když jsi třeštila z bouřky
Od saigonu směrem k vínu
Je ti snad příliš málo let
Na to aby sis nemohla posrat život
S někým jiným než se mnou?
Poser si ho se mnou
Třeba se mnou
V neodklonitelném lijavci
A dětských krůčcích od přírody k duchu
Vlaštovko