Protože sdílení si nelze vynutit, resp. si ho lze vynutit jen za určitých okolností (srov. např. P19), které sestřenice nechce nastolovat, tak se „její“ sdílení nekoná. Teď jde o to, zda se uchytí „má“ nabídka na sdílení: zda má sestřenice podobný vztah k politice a zda bude ochotna sdílet se mnou mé názory na události nastavší včera v parlamentu. Nebo zda bude z mého odmítnutí sdílet její pocit týkající se krásy hor tak rozladěná, že se stáhne do sebe a přestane mě poslouchat.
Špatné načasování
Jistou variací na přeslechnutí výzvy ke sdílení je situace, kdy sice posluchač vnímá, že mluvčí mu vysílá signál, že by chtěl nějaké myšlenky a pocity sdílet, ale jasně cítí, že na to není naladěn. Má příliš práce a není schopen se naladit na mluvčího. Nebo sám prožívá nějaké osobní psychické napětí a není schopen se naladit na mluvčího. Pak buď výzvu ke sdílení jakoby přeslechne, nebo pokud má s mluvčím dobrý vztah, tak se mu otevřeně omluví a nabídne mu náhradní řešení:
Je mi to líto, ale teď nejsem na toto téma naladěn. Můžeme se o tom pobavit jindy? (P26)
Zásadní odmítnutí sdílení
Někdy mluvčí nabízí ke sdílení pocity či myšlenky, které nechce posluchač sdílet, a důvodů, proč konkrétní člověk odmítne sdílet s jiným konkrétním člověkem jeho myšlenky a pocity je mnoho.
Například kvůli morálnímu nesouhlasu. Když bude mluvčí vychvalovat jednání, s nímž posluchač nesouhlasí:
Když mi to řekla, tak jsem jí jednu vlepil… (P27)
Nebo kvůli jinému hodnotovému nesouhlasu. Například v politice:
Ano, řekl jim to správně. Naše vláda by se měla dohodnout s Ruskem… (P28)
Posluchač s mluvčím nesouhlasí, tedy ke sdílení nemůže dojít. Posluchač má tedy v zásadě dvě možnosti. Buď začne s mluvčím polemizovat a vznikne spor, nebo se odmítne s mluvčím bavit.
Někdy nastane situace, že by posluchač mohl dané téma a způsob jeho podání i sdílet, ale odporuje to jeho sebepojetí či jeho společenskému statusu, a proto sdílení odmítne. Například kolegyně ke mně přijde nadšená, že má pikantní zprávu, že poslouchala za dvěřmi, jak se jiné dvě kolegyně bavily o tom, jací jsou jejich partneři milenci. Sice by mě to zajímalo,
Sdílená radost a sdílený smutek
ale dám přednost tomu, že buduji určitý obraz sebe sama, a řeknu:
O tom nechci nic vědět. Takové soukromé věci se nemají sdělovat. A poslouchat za dvěřmi se také nemá. (P29)
Nebo dané téma a způsob jeho podání je posluchači blízký, ale nechce se jakkoli sbližovat s mluvčím, buď pro jeho chování, nebo kvůli jeho společenskému statusu. Atd., atd.
Zahlcení posluchače
Někdy jsou nároky mluvčího na sdílení tak veliké, že mluvčí není schopen je plně naplnit, ani když má dobrou vůli. Typickým příkladem takovýchto situací je situace, kterou jsem už připomněla výše, situace, kdy člověku někdo ukazuje své fotografie z dovolené, u každé fotografie vzpomíná, co na daném místě v daném okamžiku prožil. Ve vzpomínkách tak prožívá znovu to, co už zažil – nyní možná ještě intenzivněji než předtím –, posluchač však vidí jen fotografie a není schopen si všechny líčené zážitky představit. Toto představování pro něj představuje značnou námahu, po chvíli se unaví, přestane vnímat a začne bojovat s únavou a nudou. Buď pak odmítne prožitky sdílet, nebo se bude ze slušnosti tvářit, že naslouchá a souhlasí.