její mámu a kdo ne? Tisíckrát si je představovala, každýho z jejich sousedů, známejch, rodiny. V černým hábitu s kápí staženou tak hluboko, že kryla celou tvář. Zahalení tmou lesů, skrytí před jejím dětským zrakem za ohněm hořících pochodní v jejich rukou.
Místo šílenců. Věci, o kterejch se nemluví.
Pššššššš.
VYŠETŘOVACÍ SPIS
IGNIS FATUUS — KŘEMELNÁ
OBJEKT ZÁJMU: Svátek zesnulých — Šumava
Z výzkumných materiálů Psychoenergetické laboratoře (PEL) při Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, studium etnografie a duchovních fenoménů Šumavy
Památka všech věrných zemřelých — Svátek zesnulých — lid. Dušičky — lat. In commemoratione omnium fidelium defunctorum.
Oslava mrtvých patří k nejstarším svátkům na Šumavě. Některé z keltských rituálů zde zůstaly jako součást pohanských zvyků a černé magie, které se osadníci odmítali vzdát i mnoho století po přijetí křesťanství. Řada z těchto pověr byla zcela prokazatelně udržována ještě po konci druhé světové války a uvnitř rodinných komunit některé ze zvyklostí zůstávají i přes sekularizaci naší moderní socialistické společnosti přítomny i dnes.
Primární pojetí Dušiček zde vychází z keltského svátku
Samhain. Ten je zasvěcen oslavám smrti a jeho protipólem byl jarní svátek znovuzrození Beltain. Jednalo se o nejposvátnější keltské oslavy spojené v obou případech se symbolem světla, zapalování ohňů a přinášení obětí, údajně i lidských a dětských.
Samhain byl keltskými kněžími, druidy, svěcen podle dnešního kalendáře v noci z 31. října na 1. listopad. Dle jejich víry šlo o dobu, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých, kdy živí mohou zabloudit do říše smrti a zemřelí se vracejí zpět na zem pomstít staré křivdy.
Velmi rozšířena je v lokalitě Křemelné pověra, že po půlnoci se nesmí vycházet ven z domu, protože mrtví si berou zpět to, co je jejich, a živého člověka roztrhají.
V nejpopulárnější z místních pověstí sledujeme jednoznačné spojení pohanských legend s křesťanskou terminologií. Po půlnoci se podle ní v kostelech scházejí zemřelí a jejich mši slouží až do ranního zvonění poslední zemřelý kněz. Kdo do takového kostela vstoupí, uvidí kolem sebe tváře dávno mrtvých sousedů, kteří ho budou chtít rozsápat na kusy. Pokud přežije, stejně se mu hlava naplní mlhou a vezme si ho horečka.
Zajímavá je částečná shoda těchto pověstí se skutečnými událostmi z roku 1955. V obci Pohoří na Šumavě, toho času pouhých 72 obyvatel z původních 1500 před odsunem německé populace, porodila Aloisie Dolejší, 22 let, dceru. Novorozenec po třech týdnech života umírá a jeho tělo je pohřbeno u zdi místního hřbitova mezi nepokřtěné a sebevrahy.
Ráno 1. listopadu žena vykazuje akutní příznaky paranoidní psychózy, včetně halucinací. Vypráví o tom, jak se šla v noci pomodlit za své zemřelé dítě do místního kostela Panny Marie Dobré rady. Zde dle svých slov spatřila sloužit mši velmi mladého kněze, při pozdějším psychiatrickém šetření uvedla jeho přesné nacionále i popis. Tento muž měl v náručí její plačící dceru, kterou se mu nedařilo utišit. Aloisie si dítě odnesla domů.
Druhý den ráno nalezl manžel zablácenou Aloisii v noční košili roztrhané na cáry a s vysokou horečkou v její posteli, toho času měli oddělené lože z důvodu ženina šestinedělí. Svírala v náručí pletené dětské botičky. Dle svědectví manžela i dalších příbuzných se jednalo o botičky, v kterých byla Aloisina dcera pohřbena.
Hrob se jevil jako netknutý, v žádném případě nebylo v silách ženy pohnout s mramorovou deskou kryjící otvor s rakví. Po ohledání místa složkami Veřejné bezpečnosti bylo ověřeno, že mrtvola novorozence v rakvi je skutečně