Klasická Glasgowská stupnice kómatu (tab. 11), jejíž základní výhodou byla jednoduchost, hodnotí v bodech tak, že se dosažené počty v jednotlivých položkách sečtou: – otevírání očí, a to spontánní, další stupně jsou otevírání na zvukový podnět, na tlak, pacient oči neotevře, – slovní odpověď, a to orientovanou, zmatenou, jednotlivá slova, zvuky, slovní odpověď není prokazatelná, – hybnou odpověď, a to poslechne-li instrukci, lokalizuje, normální flexe (ohnutí končetiny), abnormální flexe, extenze (natažení končetiny), bez hybné odpovědi.
Testování velkého souboru ukázalo, že skóre nemusí přesně odpovídat stavu vědomí, identické poruchy vědomí mají ve velkém souboru značně různé skóre, největší rozptyl byl ve skóre 7–11. Spolehlivá diagnóza kómatu je v rozmezí skóre 3–6.
Vegetativní stav neboli stav bdělosti, který neodpovídá na podněty. Příčinou vegetativního stavu je rozsáhlejší poškození mozkové kůry nebo jejích spojů s hlubokými částmi mozku, vzácněji poškození talamů nebo mozkového kmene.
Filmy a televizní inscenace bývají v těchto situacích někdy dramaticky optimistické. Skutečnost je podstatně střízlivější a pochmurnější. Čím déle jsou lidé ve vegetativním stavu, tím menší je pravděpodobnost zotavení, nabytí vědomí a případné nezávislosti.
Je-li vegetativní stav důsledkem úrazu, pak podle jedné větší studie je 18 % nezávislých pacientů, pokud stav trval měsíc, 12 % pacientů, trval-li tři měsíce a 3 % pacientů, když trval šest měsíců.
Podobně klesá pravděpodobnost, že pacient nabude vědomí a roste pravděpodobnost, že pacient zůstane ve vegetativním stavu rok po úrazu.
Nezávislost nabývá 21 % pacientů mladších než 20 let, 9 % pacientů ve věku 20 až 39 let, žádný pacient po čtyřicítce.
Diagnóza vegetativního stavu není nic jednoduchého. Vyžaduje velkou zkušenost a užití všech diagnostických postupů. Některé studie uvádějí kolem 40 % mylných diagnóz, některé příčiny omylu jsou velmi záludné.
Kromě úrazu, dušení či zástavy krevního oběhu se do vegetativního stavu mohou dostat lidé s větším krvácením do mozku, při některých mozkových zánětech, nádorech, a končí tak neurodegenerativní choroby, například Alzheimerova nemoc.
Pacienti ve vegetativním stavu zvláště po úrazech jsou jednou z odborně a lidsky nejtěžších kapitol medicíny. Péči vyžadují vyčerpávající a čtyřiadvacetihodinovou. Nekontrolují odchod stolice ani moče. Náhodné
pohyby jejich očí, zvuky, které mohou vydávat, i náhodné pohyby si ošetřující personál i příbuzní často vykládají v pojmech vědomí a sebeuvědomování. Vysvětlit jim skutečnost někdy bývá nemožné. Příbuzní, často matky poškozených dětí, ji odmítnou přijmout.
Na druhé straně se u 15–20 % pacientů s poruchou vědomí prokazuje „skryté vědomí“, což je disociace mezi vědomím a hybností. Pacient je při vědomí, ale není schopen tuto skutečnost dát najevo pohybem. Prokáže-li se tento stav u pacientů po úrazu mozku, je pravděpodobné, nikoli však jisté, že se jejich stav během jednoho roku po úrazu zlepší.
Diagnózu i prognózu pacientů zpřesňují elektrofyziologické vyšetřovací metody, například tzv. evokované potenciály. To jsou charakteristické změny záznamu elektrické aktivity mozku po nějakém podnětu. Mohou chybět, to ukazuje pravděpodobně nedobrý vývoj, a naopak: jeden typ změn může s nějakou pravděpodobností, nikoli jistotou, ukázat lepší budoucnost.
Rozsáhlou proměnu činnosti neuronových sítí mozku ukazují záznamy klidové funkční magnetické rezonance.