Dne 30. června 1972 představilo předsednictvo ÚV KSČ novou strategii zaměřenou proti církvím. Tu výbor ještě 5. ledna 1973 doplnil a položil tak základy dlouhodobé koncepci církevní politiky.294 Jejím hlavním záměrem bylo církve co možná nejvíce oslabit, čehož mělo být docíleno dvěma způsoby: zaprvé tím, že společnost vůči náboženství a víře zcela zlhostejní a přijme místo nich marxismus-leninismus s jeho ateismem. A zadruhé tak, že vliv, jejž doposud stále ještě církev na společnost měla, bude pomocí různých omezení nadále soustavně oklešťován. Toho mělo být dosaženo omezováním počtu studentů teologie a zásahy do koncepce její výuky nebo obsahovým ovlivňováním církevního tisku, což mělo vést k tomu, že církev pro své členy ztratí na přitažlivosti. Trusina k tomu píše: „Prostor pro církve (a náboženské společnosti) byl limitován na soukromou zbožnost v kostelích (či domovech), jakékoli působení na veřejnosti bylo nepřípustné. Do vedení měli nastoupit loajální představitelé s autoritou uvnitř té které církve.“ 295 Koncepce z roku 1973 nazývala ještě ČCE „opoziční silou“ 296 mezi nekatolickými církvemi. To se však mělo změnit. Za tímto účelem bylo napětí, které mezi jednotlivými směry uvnitř církve tradičně panovalo, ještě zvenčí rozdmýcháváno. Souběžně s tím byli ti, kteří se chtěli aktivně podílet na utváření společnosti a politiky, ve svém úsilí omezováni. Redukci byly vystaveny i mezinárodní a domácí ekumenické kontakty. Vztah státu a církve byl podle Jaroslava Cuhry touto koncepcí určován až hluboko do osmdesátých let.297
Státní správa v prosazování této své koncepce značně, byť ne absolutně uspěla. Dále budeme pozorovat, o jak dalekosáhlý úspěch šlo, a kde si naopak církev udržela svobodu postavit se státu do cesty, nebo na ni alespoň nenastoupit.
To, co Cuhra popisuje v souvislosti s církví římskokatolickou, lze z velké části vztáhnout i na ČCE: „Nejpozději od roku 1975 se proto církev nacházela ve ‚stabilní‘, ale dosti bezútěšné situaci. Téměř všechna uvolnění a svobody z období pražského jara byly znovu ztraceny. Legální církevní vedení bylo od církevního lidu čím dál více izolováno a nuceno k mnoha ponižujícím kompromisům. Církev ztratila téměř všechny možnosti, jak působit na mládež. […] Stát zasahoval stále silněji do všech oblastí církevního života.“ 298
294 Srov. Š. Trusina: Sledování a manipulace synodů ČCE státními orgány v letech 1969–1973, s. 8.
295 Srov. tamtéž.
296 Srov. tamtéž.
297 Srov. J. Cuhra: Staat und Kirchen in der Tschechoslowakei, s. 582–585.
298 Tamtéž, s. 583.
I na církev od okupace tlak normalizace stále silněji doléhal a její duch do ní víc a víc pronikal. Z vyjádření církevního vedení vyplývá, že ČCE tomu, aby se nechala donutit k vnitřní normalizaci, odolávala o něco déle než většinová společnost. V závěrečném usnesení 18. synodu, který zasedal v roce 1973, se však i vedení církve deklarativně tlaku politických aktérů normalizace podvolilo. V této pozici pak setrvalo přinejmenším do druhé poloviny 80. let, spíše však až do roku 1989. Tímto usnesením se tak vydalo do své vnitřní normalizace. Církevní vedení se totiž do značné míry přizpůsobilo diskriminujícím krokům státní politiky, která zatlačovala občany do jejich privátního prostoru, jakož i církve do jejich vnitřního prostoru, a přejalo přitom některé z jejích represivních praktik.
Tato změna kurzu začala ostatně už na začátku roku 1972; 11. února toho roku poslala synodní rada sborům dopis 299, z jehož obsahu bylo patrné, že církev je pod tvrdým tlakem SPVC, na jejíž popud byl dopis sepsán. Stalo se tak po akci konané na protest proti nátlaku, kterým stát občany nutil k účasti na volbách na podzim roku 1971. V návaznosti na ni byli farář Jaromír Dus a aktivní laik a přívrženec Nové orientace, filosof Ladislav Hejdánek odsouzeni k trestu odnětí svobody na patnáct, resp. devět měsíců. Dopis synodní rady formulovaný na podnět SPVC členy církve vyzýval, aby ke stávajícímu společenskému zřízení zaujali pozitivní přístup.300 Dopis sice neodvolával dřívější stanoviska církve, ale zpochybnil je. Synodní rada v něm především vyjadřuje politování nad nezákonným jednáním, jehož se měli někteří z jejích řad dopustit. Tím byli míněni oba zatčení, ač se proti žádným zákonům neprohřešili. Synodní rada se zde tedy veřejně vymezuje proti jednání některých členů své církve. S přihlédnutím k jejich nespravedlivému postihu jim de facto vypovídá solidaritu. Filosofka Božena Komárková dopis obratem tvrdě zkritizovala. Jeho obsah jí totiž sdostatek dal na srozuměnou, že církev mění kurz – směrem, jejž odmítala.301 Zmíněné závěrečné usnesení 18. synodu se však k dopisu z února 1972 znovu přihlásilo.
Sedmnáctý synod, který zasedal v roce 1971, si vůči státu ještě zachoval zřetelně suverénní postoj. Následující synod v roce 1973 již tlaku státního aparátu, především pak ministerstva kultury a jeho SPVC, podlehl
299 Zveřejněno in: Cesta církve, IX, ed. P. Hlaváč – P. Keřkovský, Praha: Českobratrská církev evangelická 2019.
300 Srov. P. Morée – J. Piškula: „Nejpokrokovější církevní pracovník“, s. 310.
301 Srov. dopis Boženy Komárkové synodnímu seniorovi Václavu Kejřovi z 15. 7. 1972, in: Božena Komárková: O svobodu svědomí, Heršpice: EMAN 1998, s. 72–74.
B. Komárková (OA Miroslava Pfanna)
a socialismu v jeho československé podobě vyjádřil podporu. Ve srovnání s o něco staršími texty církevního vedení se jeví, že spíše než o vyjádření upřímného přesvědčení šlo o ústupek politickému tlaku, který byl na synod vyvíjen. Závěrečným usnesením302 synodálové totiž svoji podporu vyjadřovali ve chvíli, kdy proticírkevní opatření nabírala na síle. Osm farářů v té době přišlo o souhlas k výkonu svého povolání a proti třem dalším bylo zahájeno trestní řízení. Ministerstvo vnitra počínaje rokem 1970 (a též už v letech, která předcházela pražskému jaru) také soustavně požadovalo, aby byl rozpuštěn SČED. K tomu nakonec v roce 1974 došlo.303 V této situaci text závěrečného usnesení vznikl, a to s předstihem na základě porady synodní rady s vyučujícími KEBF, seniory a seniorátními kurátory. Až poté, co ho státní správa schválila, mohl být synod svolán. Synodní rada otevřeně přiznala, že dokument vznikl na
302 Srov. Závěrečné usnesení 18. synodu v roce 1973 (ÚCA ČCE, K I/17).
303 Srov. P. Morée – J. Piškula: „Nejpokrokovější církevní pracovník“, s. 309.