vojenství za jeho nerozhodnost. Velmi se v bulharské záležitosti angažoval metropolita Isidor.375
Rozhodující bylo samozřejmě stanovisko Alexandra III.; a ten – řečeno s Lamsdorfem – zůstal v poměru k sofijskému regentství „dynamitníkem“.376 Dokumenty carské vlády, vypracované po ztroskotání Kaulbarsovy mise – nepublikovaný imperátorský manifest i zveřejněná oficiální deklarace z 23. listopadu a 10. prosince377 –, tvrdošíjně opakovaly nepravdivé a kompromitované teze. Bulharský režim byl označován za vládu „menšiny radikálních agitátorů“, utiskující lid a změnivší zemi v „ohnisko anarchie, revoluce a nepřátelství k Rusku“. Carská vláda slibovala sice usilovat o dosažení svých cílů „výlučně mírovými prostředky“, cíle samy ovšem zůstávaly stejné: považujíc „za svou povinnost starat se o zachování klidu na Východě, imperátorská vláda má v úmyslu i nadále zaměřit své úsilí k odstranění Bulharsko tížícího jha a k obnově zákonného pořádku v zemi“.
Neochotu k jakémukoliv kompromisu dobře ilustroval neúspěch snah velvyslance Nělidova. Nělidov, jak víme, se pokoušel přesvědčit Alexandra III. o škodlivosti otevřeného vměšování ještě před svržením Battenberga. Nesouhlasil i s Kaulbarsovým postupem, odsuzoval vojenské vzpoury jako „lehkomyslné a nevčasné“.378 Nyní, v zimě 1886–1887, podnikl vlastní akci – pokus o kompromis mezi regentstvím a cankovci i mezi Sofií a Petrohradem. Pomáhal mu diplomatický zástupce Porty v knížectví Gabdan-paša, údajně velvyslancem podplacený, a také pravoslavný exarcha. Cankov byl pozván do Cařihradu k jednání se zplnomocněnci Sofie. Dobře obeznámen se smýšlením cara a vlivem krajních expanzionistů formuloval Nělidov ve zprávě do něvské metropole svůj záměr hodně opatrně: „Dělám si malou naději na praktický úspěch. Nicméně považuji příjezd Cankova za užitečný – s ohledem na morální dojem v Evropě i na regentství a také na opozici, která tím dostane povzbuzení.“379
Do Sofie ovšem velvyslanec vzkazoval něco jiného: Rusko neusiluje o okupaci již proto, že není na válku připraveno a stála by proti němu celá evropská koalice. Je ochotno přiznat knížectví samosprávu, chce
375 V. N. Lamzdorf, Dnevnik, 1886–1890. Moskva 1926, s. 10n.
376 Tamtéž, s. 37.
377 Viz K. P. Pobedonoscev i jego korrespondenty. Moskva 1923, sv. 1–2, s. 608; Tatiščev, s. 475–476, 488–489.
378 ARCB, dok. č. 36.
379 Nělidov Giersovi, 2. 1. 1887; ARCB, dok. č. 143.
však řídit jeho zahraniční politiku a armádu, aby se mohla spolehnout na její bezpodmínečnou poslušnost, až nastane čas k vyřešení východní otázky.380
Nělidovovi šlo v zásadě, jako ve všech pokusech tzv. umírněných, o návrat k době Alexandra II. a Miljutina. Po všech špatných zkušenostech byl tento návrat pro velkou většinu politicky myslících Bulharů sotva přijatelný. Přesto Stambolov myšlenku vyjednávání přijal. Nabídl opozici jedno místo v tříčlenné regentské radě (z níž právě vystoupil zcela izolovaný Karavelov) a 1–2 křesla ve vládě.
Cankov do Konstantinopole po jistém váhání přijel, nikoliv však proto, aby hledal smír. Tatiščev soudí, že se prostě s nikým nechtěl dělit o moc,381 to však je jen část pravdy. Starý, zkušený politik se jednak orientoval podle převládajícího větru na Něvě, jednak si byl vědom, že pátá kolona je v Bulharsku odepsána, pokud se nevrátí pod ochranu ruských bodáků. V tomto smyslu otevřeně hovořil s konzulem Lišinem. „Pan Cankov nevěří, že by nynější regenti a vládcové byli ochotni dobrovolně se vzdát svých míst. I kdyby však existovala nějaká možnost zbavit Bulharsko jeho nynějších činitelů a moc by přešla do rukou opozice, i pak je podle jeho mínění pochybné, zda by bylo možno sestavit únosnou vládu. V zemi došla demoralizace ve všech odvětvích do takových mezí, že dokonce v samé opozici není potřebného materiálu k sestavení vlády, která by mohla vést zemi cestou pravých zájmů Slovanstva na Balkánském poloostrově. Pan Cankov se domnívá, že hlavní zdroj všeho zla je v ústavě. Jedinou cestou ke spáse Bulharska – ruská okupace.“382
Proto také Cankov jednal v tureckém hlavním městě tak, aby učinil dohodu nemožnou. Žádal plnou likvidaci regentství, pro sebe a své stoupence předsednictví vlády, ministerstva zahraničí a vnitra, jmenování ruského generála do čela armády a její čistku, revizi ústavy, rozpuštění Velkého národního shromáždění atd.383
Nělidov sice udržel rozhovory nějakou dobu v chodu, ale snaha přimět touto cestou Petrohrad ke střízlivějšímu pohledu neměla šanci. V ministerstvu zahraničí se vůbec neodvažovali předkládat jeho relace panovníkovi, i když je sami považovali za „velmi zajímavé a rozumné“. A když občas udělali výjimku, reakce cara byla vždy negativní.384
380 Radev, c. d., sv. II, s. 456–457.
381 Tatiščev, c. d., s. 470.
382 Lišin Giersovi, 20. 1. 1887; ARCB, dok. č. 145.
383 Radev, c. d., sv. II, s. 630.
384 Dnevnik Lamzdorfa, s. 11, 52, 54.
Bulharský problém se dále zauzloval tahanicí kolem obsazení sofijského trůnu. V Petrohradě, jak víme, platila „finlandizační“ linie: proto zde byla ochota přijmout jen takového kandidáta, který bude naprosto poslušen samovládcových příkazů a v příhodném okamžiku předá žezlo do jeho rukou. Vybrali si carova poddaného knížete Mingrelského (Nikolaje Mingreliho). Tento Paříž milující bonviván – Katkov mu říkal „boulevardier“385 – projevil výborný politický čich a na Něvě si dovedl získat podporu nejrůznějších skupin, od cara až po moskevské kupce. Gierse přesvědčil, že by spolupracoval se všemi bulharskými politickými směry, prosazoval odpuštění a vůbec projevil „velkou pružnost“.386 Podnikatelům slíbil koncese a privilegia,387 carovi absolutní poslušnost.
Potíž však byla s Bulhary. Ti „Asiata“ spontánně odmítli. Viděli v něm figurku, která je má dostat do stejného postavení, v jakém se ocitla sama Mingrelie. Navíc tu byly důležité historické reminiscence, které ruská omezenost nepostřehla. „Nemůžeme zvolit Mingreliho,“ prohlásil Stambolov s ironií, „protože Berlínský kongres přesídlování Čerkesů do Bulharska zakázal.“ Dokonce i Karavelov prosil: „Kníže Mingrelský je Kavkazan. A pro nás Bulhary nevyhnutelně vyvolává představu o Čerkesech. Ne, Bůh s nimi, s východními lidmi. Dejte nám za knížete člověka evropského, kulturního!“388
Regentství by ze všech nejraději vidělo na trůně znovu Battenberga, jako kompromis bylo ochotno přijmout jen některého z carových evropských příbuzných – buď dánského prince Waldemara, nebo prince
385 Karcov, c. d., s. 350.
386 Dnevnik Lamzdorfa, s. 3–6.
387 První ruská kampaň za hospodářské ovládnutí knížectví skončila neslavně. Zjistilo se, že konkurence rakouského a anglického zboží nedává nejmenší šanci. Gagarinova Černomořsko-dunajská paroplavební společnost bankrotovala, projekt Východní banky a Rusko-bulharské pojišťovací společnosti zůstal na papíře (Istorik-marksist, 1934, č. 3, s. 12–13). Teď však vznikl nový zájem, motivovaný pravděpodobně prudkým ekonomickým vzestupem jihoruských oblastí. Velkou iniciativu vyvíjel Poljakov, jenž chtěl stavět železnice v Bulharsku i Persii (K. P. Pobedonoscev i jego korrespondenty, sv. 1–2, s. 734–735). Mingreli jej ujistil, že za jeho vlády bude mít v knížectví volné ruce (ibid., sv. 11, s. 124). Horlivě propagoval „železniční ofenzivu“ Pobědonoscev, který si dávno uvědomoval význam ekonomického faktoru pro úspěšnou expanzi. V dopisu Alexandru III. z 23. prosince 1886 naléhal na cara, aby změnil dosavadní praxi, kdy se Rusko „vyhýbá všem podobným podnikům“, a varoval před důsledky, které bude mít anglo-rakouská kontrola tureckých a bulharských drah (tamtéž, s. 126). Car, myslící jen v tradičních vojensko-strategických a prestižních kategoriích, takové argumenty nechápal. „Jestliže Rusko dobude Balkánský poloostrov, pak i železnice budou v jeho rukou. V opačném případě nemají pro ně cenu,“ znělo jeho stanovisko (B. Romanov, Očerki diplomatičeskoj istorii russko-japonskoj vojny, 1895–1907. Moskva 1955, s. 25). To samozřejmě neměnilo nic na kandidatuře Mingreliho, za níž stál Alexandr III. plnou vahou.
388 Karcov, c. d., s. 329.