V druhé půli dvacátého století přichází ve vývoji výtvarného umění nástup tzv. konceptuálního a postmoderního umění. Redefinují se všechna doposud uznávaná pravidla a hranice. Tento proces můžeme vnímat jako rozporuplný.
Na jedné straně povaha konceptuálního umění vytváří další bariéru pro ty, kdo nemají nástroje pro jeho rozpoznání, protože porozumět mu vyžaduje ještě větší množství výše zmíněného kulturního kapitálu — většina lidí není vzdělána způsobem, aby tomuto typu umění uměla porozumět. Na druhou stranu se svět umění stále víc demokratizuje díky snazšímu přístupu k němu, a to díky možnostem masivní reprodukce, nejdříve mechanické a následně i digitální. Tyto procesy už v roce 1936 předznamenává Walter Benjamin ve svém dnes již klasickém eseji Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti. 35 Pojednává o vlivu mechanického reprodukování uměleckých děl a diskuzi rámuje kontextem vzniku dvou nových způsobů vidění a napodobování reality: filmu a fotografie. V návaznosti na Benjaminovo dílo vznikl v roce 1972 dokumentární seriál televize BBC s titulem Ways of Seeing (Způsoby vidění),36 ukazující proměny funkce a působení výtvarného umění v industriálních moderních společnostech, který natočil jeden z průkopníků teorie obrazu John Berger. Vynález filmové kamery změnil náš způsob vnímání nejen těch děl, která vznikla dříve než možnost zapsání obrazu na filmový pás, ale také uměleckých děl obecně. Zmizela nerozlučitelnost díla a místa, kde se ono dílo nachází. Mechanická reprodukce obrazu skrze kamery, říká Berger,
nejenže původní význam mění, ale další možné významy přidává. Obrazy vstupují do domácností, soukromých prostorů (třeba skrze televizní záznamy nebo reprodukce, které si věšíme na zeď). Stávají se součástí každodenních sociálních interakcí. Stejně tak se mění hodnota onoho původního originálního díla, které na svém místě (v muzeu, galerii nebo jiné podobné instituci) zůstává a garantuje, že někde existuje autentický prototyp (a na „originál“ se tak v rámci tohoto procesu navazuje tržní hodnota).
Ve druhé polovině dvacátého století tak už na obrazy, ale třeba také na sochy nenarazíme pouze v muzeu či v soukromé sbírce. S nástupem mechanické reprodukce se obrazy začínají objevovat v různých kontextech. Technicky dostupnější barevný tisk umožňuje, že vznikají knižní umělecké monografie, ale třeba i barevné časopisy, kde můžeme na jedné straně obdivovat Zrození Venuše a na vedlejší straně reklamu na šampon. Umění se tak dekontextualizuje, vyvazuje z pevné vazby na určité místo a čas. Mechanická reprodukce činí výtvarné umění všudypřítomným a jednoduše přístupným. Už není nutno cestovat do Paříže a platit vstupné do Louvru, aby člověk věděl, jak vypadá Mona Lisa. Zatímco dříve to znamenalo, že se na ni mohli dívat pouze ti, kteří měli dostatečné ekonomické zdroje, dnes může mít její reprodukci doma každý. V současné společnosti tak do kontaktu s uměleckými díly přicházejí potenciálně všichni, bez ohledu na třídní původ. Zároveň se ale kvůli tomu proměňuje způsob, jakým se utváří společenská hierarchie, jak se spotřeba umění stává kulturním kapitálem.
Americký sociolog Omar Lizardo argumentuje, že právě v momentě, kdy díky výraznému zjednodušení reprodukce uměleckých děl už není náročné se k nim dostat, přestává být vlastnictví kulturních artefaktů samo o sobě znakem kulturního kapitálu.37 Jinak řečeno, pokud si může Monu Lisu doma pověsit kdokoli, tak její přítomnost v bytě přestává být dostatečným signálem o kultivovanosti domácnosti. Samo vlastnictví předmětů s uměním se stává příliš masovou, populární a nenáročnou záležitostí. Umění tím částečně přichází o svůj statusotvorný a distinktivní charakter. Podobně se mají věci z oblasti hudby, kde se odděluje hudba populární a masová od té vážné. Spolu s tím se však objevuje i nový charakter kulturního kapitálu v podobě osvojování si schopnosti vnímat a mluvit o abstraktních principech a formách umělecké tvorby. Kulturní kapitál už nesignalizuje pouze znalost uměleckého díla, ale i způsob jeho vnímání a způsob diskuze o něm.
Další velká změna nastává s možností reprodukovat umění digitálně. Revoluce v podobě vzniku internetu, později umocněná sociálními médii, rozšířila způsoby využití umění i do dříve vzdálených sfér. Jedná se opět o velmi ambivalentní proces: umění je všude. Stačí zadat do vyhledávače jména umělců, název díla nebo název uměleckého proudu a objeví se nám všechno, co se pod konkrétním heslem může nacházet. Na druhé straně se tím ale mění i kontext uměleckých děl a stává se více komplexním: některé reprodukce umění získávají v online prostředí úplně nové významy. Přístup k výtvarnému umění, prvotně