„Všechno dobře dopadne, uvidíš. A teď už běž.“
Odešla. Felix počkal, až bude za rohem, a teprve pak se chytil za břicho a sesul se do polohy skrčence. Démonické embryo v břiše už začínalo kopat. Má ještě týden. To zvládne. Týden je spousta času.
* * *
Něco se dělo. V porodnici u Apolináře začalo šest dětí kašlat krev a sedmé se narodilo bez kůže.
Lidé, co si přišli koupit levné džíny na Holešovickou tržnici, našli ráno u stánku jen mrtvé obchodníky, bez sebemenšího zranění. Teprve při pitvě se zjistila absence vnitřností. Nemuseli je hledat dlouho. Byly uložené ve falešných kabelkách značky Vuiton.
Několik dealerů bylo napadeno svými zákazníky, kteří tvrdili, že drogy, které si od nich koupili, prostě nefungují.
Během svatby v kostele si snoubenci na pokyn „můžete si navléknout prsteny“ navzájem vrazili prsteníčky do očních důlků.
Pak tu máme několik mrtvých kněží, zvýšený počet sebevražd a křik vyděšených dětí rozléhající se nočním sídlištěm Jižní Město, aniž by k němu měly jakoukoliv příčinu.
Zato na Černém Mostě se objevil panelák, u kterého si nikdo nemohl vzpomenout, že by ho tam ještě včera viděl.
A někdo zabil otce Joachyma.
Otce Joachyma vytáhl zvonek z postele ve dvě hodiny ráno. Nespal. Poslední dobou se už ani nesnažil usnout. U postele měl křižovkářský slovník a několik čísel magazínu Hádanky a křížovky a potýkal se s polodokreslovačkou. Když se jeho bytem rozlehlo frenetické bzučení, zrovna řešil pohoří v Malajsii a málem ho ranila mrtvice. Podíval se na budík a z okna a oba pohledy mu potvrdily, že je hluboká noc.
Zvonek nepřestával zvonit.
„Už jdu!“ vykřikl, ale nešel. Zatím jenom odhodil přikrývku a shodil nohy z postele. Neviděl pantofle… a, tady jsou, zajely pod postel. Pomalu se shýbl a natáhl si je na nohy.
Noční návštěvník nepřestával.
Joachym se rukou opřel o noční stolek a pomalu vstal. Je to ironie. Čím míň má člověk života, tím pomaleji všechno dělá. Tělo si odsloužilo denní směnu a na noční už nemá dost sil. Pomalu šel ke dveřím a soukal se do županu. Jestli je to zase sousedka, že ji manžel mlátí… copak si myslí, že se jí může zastat? Nepřepral by ho, ani kdyby mu bylo o padesát méně.
Poslední dobou ho už málokdo v noci vytahoval z postele, ale dřív to bylo celkem běžné. Jelikož byl kněz, tak si ho lidé v domě rádi brali jako morální oporu. A jelikož byl kněz, čekali od něj, že s nimi bude mít svatou trpělivost. A to on měl. Ale někdy mu to dalo dost zabrat.
Cestou ke dveřím jen vyhlédl z okna. Auto s jeho ochrankou stálo pořád před domem, takže zřejmě nehořelo.
„Už jdu! Vzbudíte celý barák!“ řekl otec Joachym a přiložil oko ke kukátku. A málem ho ranila mrtvice podruhé.
Roztřesenýma rukama odstranil západku, otevřel dveře a nechal muže vstoupit dovnitř. Dveře hned zase zabouchl.
„Můžu si odskočit na záchod?“ zeptal se jeden z posledních žijících magiografů.
* * *
„Promiňte,“ řekl magiograf, když si zapínal kalhoty. „Poslední dvě hodiny jsem se schovával… nedostal jsem se ani na záchod.“
„To je v pořádku, pane… Plesný, je to tak?“
„Doktor Plesný. Snažil jsem se k vám dostat. Schováváme se s kolegou, ale je to čím dál horší, každou chvíli nás můžou najít. Losovali jsme, kdo půjde pro pomoc. Padlo to na mě. Nemohl jsem ani jet tramvají…“
Joachym si sedl na lavičku, na které si obvykle ráno nazouval boty. „Kdo vás může najít?“
„Oni! Mají oči všude… nemůžeme nikomu věřit. Měli jsme schovaný nějaký artefakty… na výzkumy… tak jsme je použili. Zabezpečili jsme dům. Snad nás nevidí, ale když vyjdeme ven…“ Plesný rozevřel sako. Bílá košile byla popsaná magickými symboly. „Tohle jsem se naučil. Lepší něco než nic.“
„Kdo jsou ti ‚oni‘?“
„Já nevím.“
„Viděl jste je?“
„Kdybych je viděl, tak bych si tady s vámi nepovídal. Jak vás vidí, je po vás!“ Plesný pochodoval tam a zpátky předsíní, s rukama v kapsách a s pohledem upřeným do země.
„Jak to víte?“
„Mluvil jsem s Mudrou. Předtím, než ho to… Volal mně. Prosil mě o pomoc. Co jsem mohl dělat?“
„Říkal, co po něm jde? Popsal to nějak?“
„Ne.“ Plesný se zamyslel. „Ne. Pořád jen křičel, že se za ním šourají…“
„Kdo? Řekl kdo?“
„Ne. Moc toho neřekl, jen chtěl, abych mu přišel pomoct. Ale už se mu pomoct nedalo, jasný? Bylo by to zbytečný.“
Joachym se opřel o botník a vstal. „Dáte si kafe? Nebo čaj? Půjdeme do kuchyně, dáme si kafe a probereme to pěkně v klidu. Ne, nezouvejte se. Stejně nemám co na přezutí.“
„Kafe bych si dal.“
„Dobře. Postavím na kávu a probereme to. Popořádku.“
„Ale chceme beztrestnost. Proto jdeme za váma, a ne za Kiliánem.“
Joachym se zarazil. „Beztrestnost?“
„No, že nebudeme stíhaný. Promlčení, nebo jak se tomu říká. Imunitu.“
„Za co byste měli být stíhaný?“
„My… něco jsme provedli. Něco špatnýho.“
Joachym nalil vodu do konvice, zapnul ji a v té chvíli to prasklo a zhaslo světlo. * * *