už dva týdny tu Paul není. Pokud vím, s nikým se nerozloučil, tak proč by se loučil se mnou, já pro něj nic neznamenám; ze dne na den prostě zmizel. Celou tu dobu jsem jenom pracovala, nic jiného, večer jsem ležela doma s Orlando na matraci a četla jsem si. Sophia mi půjčila Řeckou mytologii, svazky I a II, od Roberta Gravese, první vydání v nakladatelství Rowohlt z roku 1960. Celá se teď nořím do světa mýtů, z něhož znám z Evrových pivních tácků jen zlomky a jeho výmysly. Pomalu jim začínám rozumět.
Když jsem toho dne přišla do kavárny, sdělovali si štamgasti, že Paula viděli brzy ráno na nástupišti, vedle sebe měl postavený kufr a na zádech batoh. Nevěděli, kam jel. Dostala jsem strach, že už ho nikdy neuvidím. Ze zoufalství jsem běžela za Sophií. Ona jediná mi rozumí. Plakala jsem a ona mě utěšovala, říkala, že Paul se určitě vrátí.
Tácek 17
V kuchyni Zoe malým nožíkem otevře bílé břicho lipana, milovanému příteli ukáže srdce, plovací měchýř a tenké nervové dráhy, které vedou přes miliony oklik od očí k duši. Milenec však vidí jen její štíhlé prsty a myslí na její doteky.
ani v kavárně si nesundá obnošenou vojenskou bundu, do níž halí svou vyzáblou postavu. Plnovous, na bradě zastřižený do špičky, působí neupraveně. Na lavici vedle něj sedí jeho „věrný afghánský kamarád“, kterého neustále krmí listy salátu. Už zase zabrali moje místo u okna, což mě šíleně štve. Nechci se ho ovšem jen tak vzdát, sednu si vedle nich. Zprvu muž s želvou příliš výřečný není, neřekne ani „dobrý den“ nebo „nazdar“, je skoro tak němý jako jeho průvodkyně. Hledí do prázdna, tiše si pobrukuje; myslím, že nějaké súry, zní to arabsky. Na stejnou melodii zřejmě přeříká i devětadevadesát jmen Alláha a mumlá věty jako: „Každý člověk má v kabátu dvě kapsy; v jedné nachází slova ‚Svět byl stvořen jen pro tebe‘, v druhé ‚Jsi jen prach a popel‘“. Jeho prsty si pohrávají s řetízkem z perel, je to něco na způsob růžence. Zpočátku jsem pomýšlela na to, že na vojáka upozorním vedoucího prodejny, zvířata jsou přece v kavárně zakázaná. Od chvíle, co se voják zčistajasna objevil v kavárně, žije v osmanské ubytovně, v domě, který před lety koupili súfisté a předělali si ho na komunitní centrum. Občas vojáka vídám ráno, když roznáším noviny, projíždí ulicemi na kole a parka za ním vlaje; na nosič si přivázal přepravku pro želvu. Prohání se po kraji tak divoce a rychle, jako by chtěl se svou želvou vyhrát Tour de France. Jí je to jedno; jedinci jejího druhu rádi tráví čas v norách. Ve svém příbytku se tedy nejspíš cítí dobře. Teď sedí vedle vojáka na lavici, vystrkuje hlavu zpod krunýře a mlaskavě přežvykuje salát, líbí se mi její jantarové