bohužel zemřel a cena vystřelila vzhůru. Byl to jeden z největších portrétů, jaké kdy vytvořil, a každý tah štětce byl červený, čímž se výrazně odlišoval od zbytku jeho děl. Ale teď ho nikdo nemohl najít, dokonce ani já. Když mi ho Joshua sebral, vyptávala jsem se neskutečného množství lidí, ale bylo to zbytečné.
Ať už Tristan mluvil s kýmkoli, dotyční mé tajemství neprozradili, za což jsem jim byla vděčná. Zároveň mě dojalo, že jim na mně záleželo natolik, aby pomlčeli o katastrofě, která mě dostala do takové trapné šlamastyky.
Také mě však znepokojovalo, jak se Tristan o té malbě vůbec dozvěděl. Čím rychleji na ni zapomene, tím lépe, ale podle odhodlaného způsobu, jakým držel ramena, jsem poznala, že se nespokojí s žádnou vyhýbavou odpovědí. Jak bych mu mohla říct, že mi ji ukradl Joshua, a nevypadat přitom jako husa? Roky mi trvalo, než jsem si vybudovala pověst obchodnice s kvalitními starožitnostmi, takže čím méně lidí se dozví o tom, jak jsem byla pitomá, tím lépe.
A už vůbec jsem o tom nechtěla vykládat neznámému muži.
„Tak co?“ zajímal se a upřeně mě sledoval.
„Co tak co?“ Založila jsem si ruce na hrudi.
„Proč se vás všichni snaží chránit?“
Na to se dalo odpovědět jen velmi neurčitě. „Pojďme se projít,“ vybídla jsem ho.
Přešli jsme přes Pont d’Iéna, až jsme se dostali ke vchodu do Trocadérských zahrad, kde voda z fontán stříkala do vzduchu jako šampaňské.
„Starožitníci jsou úzce propojená skupina a vzájemně o sebe pečujeme, víc v tom není,“ ujistila jsem ho a doufala, že díky tomu snáze pochopí, mezi jaké lidi se dostal. A i když mezi námi panovala ostrá konkurence, my Pařížani jsme vždy drželi při sobě a o osobních
záležitostech mlčeli. Nejradši bych je všechny objala jako výraz vděčnosti, ale na objímání jsem si nikdy nepotrpěla.
Naklonil hlavu. „A pustíte mezi sebe někdy i nováčky?“
„Francouzi jsou k nováčkům… nedůvěřiví. Máme v sobě vrozenou snahu o zachování našeho kulturního dědictví. Já jsem Francouzka a po přestěhování do Paříže mi roky trvalo, než jsem se nějak zařadila. Vy ale nepůsobíte úplně seriózně.“
„Opravdu vám to tak připadá?“ Na chvilku se zatvářil dotčeně.
„Trochu ano,“ přiznala jsem popravdě. „Lidi jako vy tu vídáme až moc často.“
Jestli se opravdu chtěl stát součástí francouzského starožitnického okruhu, skutečně se do něj zapojit, chodit na ty nejvybranější aukce a znát všechny klepy, bude mu trvat roky, než si získá důvěru místních. Nějakým způsobem se mu podařilo dosáhnout pozvání na galavečer, takže jisté konexe už asi má.
„Tristane, není to nic osobního, takhle to tady zkrátka chodí. Je to tradice. Zkouška, jejíž složení zabere roky.“
Protože mlčel, pokračovala jsem: „Jako v každém oboru se čas od času objeví někdo, kdo se snaží narušit rovnováhu, nechová se tak poctivě, jak se zdálo na začátku.“ Tristan vypadal dost rozumně na to, abych pochopil, že v podobných situacích se pravidla neuplatňují na všechny úplně stejně. „Takže je celkem opodstatněné předpokládat, že s vámi to bude stejné. Ten obraz, který chcete, je… pryč. Nikdo neví, kde je, ale všem je podezřelé, že se na něj vůbec ptáte, protože jeho zmizení doprovázely dost dramatické okolnosti.“
„Jaké dramatické okolnosti?“
Prudce jsem polkla. Proč už mu to konečně nedojde a nenechá to být? „To je dlouhý příběh, na který bude nejlepší rychle zapomenout.“
Šli jsme dál, vyhýbali jsme se hloučkům lidí, kteří vyrazili na časnou ranní procházku.
Něco mi vrtalo hlavou, tak jsem se na to zeptala: „Proč jste tenkrát přijel na Andrého sídlo?“ Jestli lidem opravdu nechce šlapat na kuří oka, neměl by sledovat každý můj krok. To podobně hlídá i ostatní? Všichni jsme si skvěle osvojili nenápadné chování, takže jestli čenichá kolem jejich obchodů a klientů, určitě jim to neunikne.
Měl tolik slušnosti, že aspoň zrudl. „Pro ten svitek. Dozvěděl jsem se o něm od kamaráda, který se znal s Andrého dědečkem. Ale když jsem se k Andrému dostal, popřel, že by něco takového vůbec někdy existovalo. Došlo mi, že už jste se s ním nějak dohodla. O čemž svědčil i ten oheň ve vašich očích, když jste si mě tam všimla.“ Rozesmál se. „Chápu, proč jste se tak zlobila. Poté co jsem na aukci viděl toho pochybného týpka, dokážu si představit, že vám ukradl celkem dost věcí. Ale já takový nejsem, Anouk. Na to můžu dát své slovo.“
Jenomže já moc dobře věděla, že slova zkrátka někdy jsou jen slova. Budu potřebovat mnohem víc než jen prázdný slib, abych Tristanovi uvěřila. Byla jsem přirozeně opatrná, a když jsem jednou opatrnost hodila za hlavu, nevyplatilo se mi to.
„Podívejte.“ Otočila jsem se, abych mu v dálce ukázala stavbu, kterou milují všichni turisti i Pařížani. „Tohle je jedno z nejlepších míst na pozorování Eiffelovy věže.“
Díval se směrem, kterým jsem mu ukázala, ale já dobře věděla, že výhled vůbec nevnímá. Byl zabraný do svých myšlenek a v očích měl nepřítomný výraz. Nemohla jsem se ubránit myšlence, že Tristan je úplný dvojník Joshuy, hlavně se vším tím předstíráním, že přece jenom chce zapadnout. Kdybych nebyla tak podezřívavá, tu procházku bych si užila mnohem víc. Na první pohled byl Tristan