žebra. „Atady,“pohladí mě po tváři. Odvrátím se od něj. „Tak mi nezkoušej tvrdit, že jíš,“ nasadí nebezpečný tón. „Kdyžtoočividněnenípravda!“
Vsále se rozhostí ticho. Měla bych něco říct? Že pokaždé,kdyžjsemsezkoušelanajíst,zvedlsemižaludek ajávydávilajehoveškerýobsah?
„Možnábychomstímmělihnedněcoudělat,“pronese pochvíliaotočímihlavujehosměrem.Pomaluminavede ruku ke svým kalhotám a přejede si mou dlaní po tvrdé bouli.Svytřeštěnýmaočimazavrtímhlavou.
„Ne…“vydechnupotichu,vočíchpaniku.
„Asijsemsepřeslechl?“očimupotemní.
„Ne tady, prosím!“ naléhám. Jedna věc je nechat se zneužívat vsoukromí, druhá pak vpřítomnosti několika dalšíchlidí.Jemujetoaleočividněúplnějedno.
„Klekni si.“ Stále ho očima prosím, aby to nedělal. „Kleknisi!“zopakujeajehohlasrezonujesíní.Rozhlédnu se kolem. Sluhové taktně dělají, že tady vůbec nejsou azírajídoprázdna.
„Prosím,“ šeptám stále dokola, zatímco klesám na kolena.
„Jendotoho,“pobídneměaopřese.
Pozoruje, jak mu se skloněnou hlavou rozepnu přezku asundámpásek.Pomalurozepínámjednotlivéknoflíkyna kalhotách. Užívá si to. Užívá si můj strach a bezmoc. Naposledykněmuprosebnězvednuzrak.
„Pro tenhle jediný pohled bych vypálil celá města,“ samoliběseusmějeachytímězavlasy.Tišezasténámna protest.
„Otevři pusu,“ zašeptá a přitáhne mi hlavu blíž. „Nestyďse.“
Váhám. Jak by mě hodlal donutit, kdybych neposlechla?Onužbysijistěněconašel.Nikdokroměněj se určitě nedívá. Sluhové stojí dost daleko. Navíc, za stolem mě není skoro vidět. Jsme tu jen my dva. Jen my dva, nikdo další tu není, opakuji si a kmému překvapení tonepatrněpomůže.
Sveškerým sebezapřením mu po něm pomalu přejedu jazykem. Spokojeně vzdychne, proto to ještě několikrát zopakuji, než ho vezmu do úst. Nechává mě určovat tempo, nejdřív pomalu, poté rychleji. Když se odtáhnu, abych se nadechla, naše oči se setkají. Ten pohled znám. Právěhoposedlanezkrotnátouha.
Jakmile znova otevřu pusu a obemknu ho svými rty, zarazí mi ho co nejhlouběji. Cítím ho až vkrku, dávivý reflexměnutí kašlat,přijdemi,žese dusím.Nesouhlasně zakňučím. Odtáhne mi hlavu a já začnu střídavě lapat po dechua kašlat.Zleseusmívá.Dobřesi uvědomuje,jakou má nade mnou moc. Že si může dělat, co bude chtít.
Jakmile sním odmítnu dál spolupracovat, zakloní mi hlavuavlepímifacku.Osaměláslzamistečepotváři.
„Znám spoustu způsobů, jakými tě donutit. U většiny je tím hlavním to, že křičíš bolestí,“ vychutnává si můj výraznaprostéhozděšení.
Rezignovaně pootevřuústa a nechámho, aťsidělá,co chce.Pomalu,pakrychleji,hlouběji.Nevím,jakdlouhouž mitečouslzyponížení,studuaznechucení.Podívámsena něj. Líbí se mu to, samozřejmě. Zachytí můj pohled avítězoslavně se ušklíbne. Všimnu si, že má stále ještě trochunapuchlýret,jakjsemhopředněkolikadnykousla. Cokdybych…?
„Ať tě to ani nenapadne!“ zarazí mi ho hlouběji do krku.Napadlo,jistěže.Aleteďtoholituji.
Ucítímhorkostaslanoupachuťnajazyku.Králslastně oddechuje. Třesu se odporem a chci to co nejrychleji vyplivnout, jinak hrozí, že se pozvracím. Ale jakmile mi odtáhnehlavu,zacpemipusurukou.
„Ateďtopěkněspolkni,“zadívásemidoočí.Nemůžu! Nechci, ale musím. Stisknu víčka ksobě a udělám, co požaduje.
„Hodná holka,“ políbí mě na čelo a pustí mě. Zůstanu poníženěsedětnazemi,zatímcosizapínákalhoty.
„Začneš zase normálně jíst, nebo se postarám, aby do tebejídlodostalinásilím.Nejsemsijistý,jestlisedápřežít jenomnatomhle,“ušklíbneseasklonísekemně.Špičkou palce setře nepatrnou kapku vkoutku mých úst, kam mi prst následně strčí. Poté se spokojeně odtáhne a jeho sebejistékrokyserozléhajísíní,nežsenachodběvytratí.
Jak dlouho po jeho odchodu ještě sedím na zemi si netroufnu odhadnout. Tělo se mi otřásá tlumeným hysterickýmpláčem.Myslelajsemsi,žeužměvícpokořit nemůže.Vživotějsemsetakšíleněnemýlila.
Probudíměcvaknutívzámkuavrzavéotevíránídveří. Když ho spatřím, jak stojí na prahu, krve by se ve mně nedořezal. Oblečen je do svého jezdeckého obleku apláště.Ležérněvstoupíajáserychlenaposteliposadím. Za celou tu dobu sem ani jednou nevkročil. Ani jednou běhemté doby, co jsem tady. Vlastně ani nevím, jakje to dlouho, časje promě vtéto situaci poněkud nepodstatný. Jediné, čím jsem si jistá, je, že tu nemohu být ještě ani měsíc. Nechápu, proč přišel a narušil tak moji bezpečnou zónu.Místo,kterézatímnebyloposkvrněno…jím.