Pokud nezačne mluvit teď, tak to potrvá zase dlouho, než se znovu dostaneme do tohohle bodu.
„Každý si projde něčím traumatickým.“ Neurčitá odpověď, ale dá se s ní pracovat.
„Ne každého to pak donutí vystudovat medicínu. To muselo být něco hodně traumatického,“ zasmála jsem se.
Věděla jsem, že ho to rozesměje taky. Suchý humor patřil k doktorům.
„Mít takovou matku, jako jsem měl já, by donutilo i rybu na souš.“
Takže problémy zaviněné matkou.
Všichni si dělají srandu z žen, že mají tyhle problémy a jsou pak lehkou kořistí, ale nikdo už nemluví o ublížených klucích, kteří se přes svoje traumata nikdy nedostanou. Ti pak vychovají další generaci žen a kruh se uzavře.
Doufala jsem v něco lepšího. Nějaké zajímavější problémy, ale tohohle se dalo lépe využít.
„Možná kdyby se potkala s mým otcem, tak by si rozuměli.“
„Ona si nerozuměla ani sama se sebou.“
Tomu jsem se musela smát. Upřímně.
Připomnělo mi to, jak táta křičel tolik, až mlel úplný sračky. Čím víc řval, tím míň to dávalo smysl a já se prostě musela smát. A to ho nasralo ještě víc a řval z frustrace. Byl to nekonečný cyklus výsměchu a nasrání. Málem jsem si pomyslela, že mi to chybí, ale to nikdy nebude.
Jediné vzpomínky, co na něj mám, byly zlé, protože ve chvíli, kdy už nevěděl, co říct, vyplodil takovou věc, že jsem ji slyšela ještě týdny poté, co to vypustil z pusy. Našel ta nejhorší slova, kterými s jistotou vždy zasáhl cíl. Zvonila mi v uších a vypichovala všechno špatné, co jsem na sobě viděla a co na mně očividně viděl i můj otec.
„Tak to by si s mým otcem rozuměla stoprocentně.“
„Chybí vám někdy?“ zkušeně stočil pozornost zpět na mě.
„Ne.“ Bylo zlé to říct, ale vůbec mi nechyběl. Byla to osoba, kterou jsem už nikdy v životě nemusela vidět.
„Moje matka mi docela chybí,“ posteskl si, ale já z toho nebyla nadšená.
„Takže je také mrtvá?“
„Není. Jen už se nevídáme.“ Naštval mě. Šlo o ten tón, jakým to řekl.
Já to viděla takhle. Vypadalo to, jako kdyby mi říkal, že to já jsem ta špatná. Že on, i když měl hrozné dětství, nesnášel svou matku, a stejně ji postrádá. Takže se mnou je očividně něco špatně.
Jen co se mi to prohnalo hlavou, vystoupal mi tlak.
To si nemůže dovolit.
Jako psychiatr by měl být nestranný. Sice jsem za to mohla já, že jsem se z něj snažila něco dostat, ale on se neměl otevírat.
„Dneska budu končit dříve.“
„Vždyť tu jste teprve deset minut a máte zaplaceno na…“
„Vzpomněla jsem si na něco, co bohužel nemůžu odložit.“
Vypadal zmateně.
Jak se opovažoval.
Přesně věděl, že mě tu uráží, tak proč se tvářil zmateně. Šašek.
„Tak se uvidíme příště?“
Popadla jsem kabát, batůžek a už jsem se na něj nepodívala.
Cítila jsem, jak mi žhnou tváře vztekem. Za chvíli bych na něj mohla být hnusná.
A to jsem dneska nechtěla být. Kazit si veškerý pokrok.
„Halóóó,“ klepala jsem na dveře paní Niemanové.
Nikdo ale neotvíral.
„Paní Niemanová,“ bušila jsem ještě víc nahlas.
Bála jsem se, že to konečně nastalo. Byla to osmdesátnice a každý den jsem se bála, že mi už nepřijde otevřít dveře. Jediná osoba, která by mě postrádala, kdyby se mi něco stalo, nemohla umřít. Myslela si, že si dělám srandu, když chci, aby odešla až po mně, ale já to myslela vážně.
„Panebože, Emmo, co se děje?“ Byla ještě celá rozleželá, když mi nakvašeně otevřela dveře. Musela jsem ji probudit.
„Měla byste si opravit zvonek, už jsem se lekla.“
„Už ses lekla, že jsem natáhla brka?“ smála se.
„No už nejste žádná mladice.“
„Co jsem ti říkala o tom vykání?“
„Nemůžu si pomoct, když někoho respektuju, tak mi nepřijde správné mu tykat.“
„A mně zase nepřijde správné, když mi vykáš. Co takhle to alespoň zkusit? Sophie,“ natáhla ke mně ruku.
Pořád jsme stály ve dveřích a nějak jsem tušila, že mě nepustí, pokud to neudělám.
Povzdechla jsem si dost hlasitě na to, aby jí došlo, že to nedělám ráda a ani dobrovolně, a potřásla si tou vrásčitou rukou, co trochu voněla po cibuli.
„Co jsi vařila, Sophie?“ dala jsem důraz na její jméno a ona mě okouzlila bezzubým úsměvem.
Byla šťastná a já taky, protože jen co pootevřela dveře víc, viděla jsem nandaný guláš a rebarborový koláč.
„Panebože, jak jste věděla, že přijdu?“
„Protože poslední tři roky sem chodíš ve stejnou dobu.“
„To je sice možný, ale dneska jsem skončila dřív.“ Podívala jsem se na hodinky, ale neměla jsem pravdu.
Asi jsem v autě seděla dýl, než jsem si myslela. Snažila jsem se vychladnout. Až ve skrytu auta jsem pochopila, že vlastně nevím, proč jsem vypěnila.