„Myslím, že mě nemá moc ráda.“
„Blbost.“ Maggie se na chvíli odmlčela. „Ví, že se něco děje, že jo?“
„Jasně. Zcela určitě.“
Maggie zasténala. „To je průšvih.“
„Proč ti na tom tak záleží? Pověz jí pravdu, jestli chceš.“
„Co když to poví Fleur?“
„Je jedna z tvých nejlepších kamarádek. Myslím, že Fleur nic neprozradí. Kromě toho –“ zastavil jsem se a obrátil se k ní „– proč ti vadí, že se to Fleur dozví?“
„To myslíš vážně? Fleur dostane záchvat.“
„Třeba ne. A i kdyby, nic jí do toho není. Jsme oba dospělí.“
„Rozhodně jí to nebude jedno.“ Maggie se zadívala do země. „Stydím se, copak to nechápeš?“
„Ty se za mě stydíš?“
Snažil jsem se mluvit nenuceně, Přesvědčit sám sebe, že je mi jedno, co Maggie odpoví. Vždycky mi bylo ukradené, co si o mně holky myslí. Když jsem nějakou chtěl, mohl jsem si být jistý, že bude chtít i ona mě. A když mě náhodou nechtěla, stačilo zapojit šarm a vítězství bylo moje. Naučil jsem se v životě jenom pár užitečných věcí, a jedna z nich bylo umění, jak dostat holku do postele.
Až na to, že se zdá, že Maggie je vůči mému šarmu imunní. Líbí se jí kluby, šampaňské, status významné osoby, soukromé letadlo a všechny ostatní blbosti spojené se jménem Kahouri. Ale neotevírají mi k ní volný přístup. Maggie mě neobdivuje a nepadá mi k nohám jen proto, že mám prachy. V podstatě se na ni nedá zapůsobit. Takže tím pádem bych to chtěl o to víc.
„Nestydím se za tebe.“
„Tak za co?“
„Za sebe.“ Maggie měla napjatý hlas. „Za to, co jsem udělala.“
Výraz v jejím obličeji mě značně vyvedl z míry. „Neměla bys mít výčitky svědomí.“
To, co se mezi námi stalo, byla v první řadě moje chyba. Měl jsem vědět, co dělám. Jsem to já, kdo má přítelkyni. Já, kdo všechno zkazil.
„Věděla jsem, že jsi měl – máš – přítelkyni. To, co jsem udělala, se nedá omluvit.“
Panebože, tohle bolí. „Za nic nemůžeš. Výčitky svědomí bych měl mít já, ne ty. V žádném případě by sis neměla nic vyčítat.“
„To je od tebe hezký, ale takhle to v životě nechodí. Nemůžeš brát veškerou vinu na sebe. Věděla jsem, co dělám, když jsem s tebou šla do postele. Věděla jsem, že nejspíš někomu ubližujeme. Přesto jsem to udělala. Je to moje vina stejně jako tvoje.“
Ostatní se nám úplně ztratili, ale bylo mi to jedno. Ke škole nám zbýval ještě jeden blok a chtěl jsem urvat co nejvíc Maggieina času pro sebe. Tenhle pocit jsem s ní měl pokaždé, pocit, že kradu čas, a i když jsem seberychlejší, proklouzává mi mezi prsty.
„Jasně že musím brát vinu na sebe. Znáš mě, vždycky si prosadím svou,“ zažertoval jsem v urputné snaze vymazat Maggie z tváře smutek. Chytil jsem ji za ruku. Takhle blízko u školy, kde by nás mohl někdo vidět, to bylo nebezpečné, ale nedokázal jsem se jí nedotknout.
„Tohle nemůžeme.“
Nevěnoval jsem jí pozornost a držel ji dál.
Maggie mě proklála přísným pohledem, ale neucukla.
„Myslím to vážně, tohle nejde. Ubližujeme ostatním. Už jsme jednou někomu ublížili.“
Co se stalo, nejde odestát. Ale bylo možné změnit směr, kterým se ubíráme.
„Co kdyby se situace změnila?“
„Jak to myslíš?“
„Co kdybychom byli jenom my dva? Bez kohokoliv jiného. Chtěla bys mě?“
Najednou jsem měl pocit, že jsem položil nejdůležitější otázku svého života, a to jsem ji vůbec neplánoval vyslovit.
Vyklouzla mi z úst dřív, než jsem ji stačil polknout. Maggie si dávala s odpovědí na čas.
„Nevím.“
Maggie
Nechtěla jsem, aby to vyznělo takhle. Jestli bych ho ještě chtěla? Samozřejmě. Chci ho teď. Chtěla jsem ho minulý rok. Chtěla jsem ho dokonce už tehdy, když jsem ho na veřejnosti odmítala. Ale i kdyby neměl Samir přítelkyni, riskla bych to s ním? Už jsem si nebyla jistá.
V květnu bych odpověděla jinak. Než jsem se dozvěděla, že je se svou přítelkyní pořád. Než mě ranil. Než jsem si uvědomila, jak moc ho mám ráda. Tehdy jsem nechápala, co pro něj znamená jméno Khouri. Nechápala jsem jeho závazky a nevyhnutelnou povinnost vrátit se do Libanonu.
Pak mi došlo, že nemá cenu se o to ani pokoušet. Za několik měsíců odsud odjede. Má před sebou nalinkovanou