centr; máme pocit, že ne, jen proto, že Ronaldinho byl takový génius ve všem ostatním, co předváděl. Kdyby to zahráli Terry Butcher nebo Phil Stamp, nikdy bychom to nepovažovali za nic jiného než špatně provedený centr. Stačí se podívat, kam míří jeho pohled, jak vytáčí nohu.
Ale já? Proč bys měl napálit centr, co nejvíc to jde? Proč bys ho mířil přímo na bránu? Proč bys ho tam posílal, když ve vápně nebyl jediný spoluhráč? Jsem v pohodě a užívám si rozhovory s příznivci všech klubů. Ale je těžké zůstat v klidu, když se ti někdo, kdo nikdy nehrál profesionálně fotbal, snaží namluvit, že dovednost, kterou jsi tisíckrát trénoval a vyústila v nejlepší gól tvojí kariéry – jen týden poté, co jsi málem vstřelil ten samý gól –, je ve skutečnosti šťastná náhoda.
Když se volej povede, je nemožné na něj zapomenout, ledaže se to stalo v tom krátkém období, kdy měla práva na zápasy Premier League společnost Setanta. V takovém případě si ho nepamatuje vůbec nikdo. Vstřelil jsem gól nůžkami za Portsmouth proti Stoke po úžasném nadýchaném obloučku Jermaina Defoea, ale dokonce i sám Jermain si to vybavuje jen mlhavě. Jedny jsem vystřihl za Stoke proti Birminghamu a málem rozlomily břevno. Ale také se hodí jen do poznámky pod čarou.
Hodně záleží na kontextu. Nůžky za Liverpool proti Galatasarayi by se na mém kariérním seznamu klidně mohly dostat nad gól proti City kvůli všem okolnostem, které je provázely: zápas Ligy mistrů na cestě do finále, úterní večer na Anfieldu, gól před fanouškovskou tribunou Kop; krátké postrčení Stevea Finnana kolem protivníka a centr z první, tvar, který jsem bezděčně
vytvořil ve vzduchu, Steven Gerrard, když mi během slavení vyskočil na záda, Luis García s rukama na hlavě v předstíraném šoku. Už ve chvíli kopu jsem věděl, že to bude branka. O několik týdnů později se mi povedly další nůžky proti Boltonu téměř ze stejného místa u penaltové značky, opět pravačkou přes hlavu k levé tyči brankáře.
A pak jsou takové pokusy, které nevyjdou. Moje postava se při nůžkách projeví na obě strany. Když se povedou, vypadají nůžky pozoruhodněji díky délce mých končetin roztažených ve vzduchu do čtyř různých stran. Pokud nevyjdou, moje ruce a nohy jako by vysílaly zcela odlišnou zprávu: proč se o to proboha pokoušíš?
Jeden akrobatický volej jsem zahrál proti Trinidadu na mistrovství světa 2006: stav 0:0, moje oči se rozsvěcují, když se míč blíží, já se pokládám do rány se střihnutím nohou a myšlenkou: napálím ho, provedu to. Kontakt s míčem byl dobrý, ale místo na bránu letěl někam zpátky k centrujícímu. Naštěstí se nám nakonec zadařilo: v závěru utkání jsem proměnil hlavičku a Gerrard přidal druhý gól, což nás posunulo dál. Nicméně následky toho nepovedeného kopu pěkné nebyly. Objevila se fotka, na které jsem ve vzduchu, pravá noha jde doleva, levá doprava, pravou ruku mám vzpaženou nad hlavou, levá ruka je stočená dolů k pravé noze. Rychle se z toho stal mem a ten obrázek se s pomocí photoshopu rozmnožil na stovky dalších pod souhrnným názvem Peter Crouch dokáže cokoliv: Já jako akvabela. Já jako žokej, který se lepí na krk hřebce v napínavém finiši. Já jako ciferník hodin, já jako nadhazovač v kriketu. Já, jak surfuju na velké vlně, běžím přes překážky, smečuju v basketu. Já jako vrtule letadla, větrná turbína, svastika
na zdi za Adolfem Hitlerem. Bylo to všude a nezdálo se, že to skončí.
Dál jsem své technice věřil, ačkoliv je odlišná od běžného standardu a ačkoliv dráždila Fabia Capella, když byl trenérem Anglie. Trefoval jsem nůžky středem nártu, ale když šel míč od země nebo jsem hrál volej z první, zasahoval jsem míč vnějším nártem. Tam se mi zdá styčná plocha větší a je to pro mě přirozenější.
Při zápase Ligy mistrů za Spurs na White Hart Lane jsem proti Interu Milán minul volej na zadní tyči, který jsem proměnit měl. Capello si mě vzal stranou při dalším reprezentačním srazu Anglie. Skvělý výsledek, Crouchi, ale tvoje technika volejů je špatná. Musíš ji změnit.
Tehdy jsem pochopil, že mě nikdy předtím neviděl trefit volej. Uvědomil jsem si, že mě tedy jen sotva viděl hrát. Kdyby ano, rozeznal by výsledek všeho toho nácviku v dětství i dospělosti. Střela z voleje byla pravděpodobně moje největší přednost. Proč bych měl měnit přístup, který jsem měl od devíti let? Poděkoval jsem mu, pokýval hlavou a pomyslel si, že ho budu muset ve vší zdvořilosti totálně ignorovat.
Je to ta zdánlivá neproveditelnost nejlepších gólů z voleje, co z nich dělá adepty na tvé nejoblíbenější zásahy všech dob, ať jsou přes hlavu, střihnutím, bombou po zpracování na prsou nebo ranou po náběhu. Za mě by to byly i halfvoleje s vlastními specifiky, druh krásy, na který se specializoval Gerrard, kdy se v plné rychlosti přiběhne ke skákajícímu míči a napálí se tvrdě a nízko. A nedával bych jim poloviční známky, protože odraz z nich činí v mnoha směrech složitější kopy, než jsou čisté voleje.
Je opravdu těžké se góly z voleje pokusit zúžit na pět nejlepších. Musíš milovat volej Alana Shearera za