Už jsem to dál nedokázala snášet, a tak jsem s jednou kamarádkou utekla do Arizony. Shodou okolností chodila s Justinovým nejlepším kamarádem a rozešla se s ním přibližně ve stejnou dobu jako Justin se mnou, a tak jsme se rozhodly někam si vyjet a od toho všeho vypadnout. Našly jsme se a řekly si, že všechno hodíme za hlavu.
Vzhledem k tomu, čím vším si prošla, měla ta kamarádka také zlomené srdce, byla zoufale smutná a osamělá a já byla za její přátelství vděčná.
Řítily jsme se pouští kabrioletem se staženou střechou, nebe nad námi bylo plné hvězd a vítr nám cuchal vlasy – neměly jsme puštěnou žádnou hudbu, kolem nás svištěl jen zvuk noci.
Jak jsem tak sledovala silnici, která se táhla před námi, najednou mě zaplavil tajuplný pocit. Už tak dlouho jsem se nezastavila, jako bych neměla čas se pořádně nadechnout. A v té chvíli, tam v té poušti mě cosi naplnilo – hluboká krása, nadpozemská a plná pokory. Podívala jsem se na kamarádku a uvažovala, jestli mám něco říct. Ale co by to tak mohlo být? Něco jako: „Věříš na mimozemšťany?“ A tak jsem mlčela a dlouho tam jen tak seděla a vnímala ten pocit.
Pak jsem přes vítr zaslechla její hlas.
„Cítíš to?“ zeptala se. Podívala se na mě. „Co je to?“
Ať už to bylo cokoliv, cítila to taky.
Vzala jsem ji za ruku a pevně stiskla.
Básník Rúmí říká, že poranění je místem, kterým do vás vstoupí světlo. Vždycky jsem tomu věřila. To něco, co jsme tu
noc v Arizoně cítily – jsme cítily zrovna v tu chvíli, protože jsme to tak potřebovaly. Byly jsme tak otevřené duchovnu a tak obnažené. Ukázalo nám to, že existuje něco víc než jen to, co vidíme pouhým okem – nazývejte to Bohem, říkejte tomu vyšší moc, nebo třeba paranormální zážitek. Ať už to bylo cokoliv, bylo to natolik skutečné, abychom to cítily obě společně. Nejdřív jsem to nechtěla před kamarádkou vytahovat, protože mi to bylo trapné. Bála jsem se, že si bude myslet, že jsem zešílela.
Tolikrát už se mi v životě stalo, že jsem se bála promluvit ze strachu, že by si někdo mohl myslet, že jsem blázen. Ale už jsem se poučila, tvrdě a na vlastní kůži. Musíte říkat to, co cítíte, i když se to vyslovit bojíte. Musíte vyprávět svůj příběh. Musíte zvýšit hlas a být slyšet.
Tu noc v poušti, kdy jsem byla ztracená a cítila Boha, jsem toho měla ještě hodně co objevovat. Ale věděla jsem, že nedopustím, aby mě pohltila temnota. Dokonce i v té nejtemnější noci můžete najít spoustu světla.
V týdnech po našem oficiálním rozchodu spal Justin s šesti nebo sedmi holkami – tak se to ke mně aspoň doneslo. Hele, já to chápu, mluvíme tady o Justinu Timberlakeovi. Poprvé nezadaný. Sen všech dívek. Já do něj byla zamilovaná, takže jsem rozuměla tomu, jaké pobláznění u lidí vyvolával.
Řekla jsem si, že když může randit Justin, měla bych to zkusit i já. Už nějakou dobu jsem s nikým nechodila, měla jsem zlomené srdce, a navíc jsem byla na turné. Tu zimu jsem potkala kluka, který se mi líbil. A jeden můj kamarád, pořadatel z jednoho klubu, mi řekl, že mám dobrý vkus.
„To je naprosto skvělej kluk!“ řekl mi ten kamarád. „Jmenuje se Colin Farrell a právě natáčí film.“
No povídejte mi něco o kuráži – nasedla jsem do auta a jela rovnou tam, kde se ten akční film – S.W.A.T. – natáčel. Co jsem si o sobě myslela?