si s ním i dobré časy a spousty srandy po cestách Českou republikou. Z Pepina vypadl mimo jiné legrácky jeden dobrý příběh, kterým jsme se pěkně s kapelou pobavili. Když jsme jeli někam, myslím, že to bylo na fesťák Valašský špalíček, nám Pepa oznamoval, že ho chtěla asi znásilnit, ošukat Lucka Studená, když byl u ní na poradě a diskutovali prý co a jak s kapelou dále. To jsme se tedy tenkrát pěkně zasmáli. Lucka a znásilnit Pepu? Nedovedli jsme si to ani ve snu s velkou fantazií nějak představit.
S novým pianistou Frankem Bonicim jsme byli docela spokojeni a vše v kapele fungovalo. Vznikaly ale menší problémy, kdy Frank nemohl s námi na některé koncerty jet. Měl kontrakt v hotelu a ten musel dodržovat. V piano baru si vydělával na živobytí. Odjížděl také často domů na Maltu, kde měl rodinu. Nastala tedy situace, kdy jsme potřebovali sehnat do kapely nového pianistu, který by byl s námi na pódiu při každém našem koncertu.
Napadlo mě, že bychom se mohli zeptat znovu Jardy Šantrůčka, když už odpadl problém s Havlíčkem. Krom toho Jarda znal náš repertoár. Diskutovali jsme o tom s kamarády v kapele, jestli by to bylo správné rozhodnutí. Znali jsme Šantrůčkovy výbuchy se zvukaři a i jeho zlozvyky, kterých se na pódiu dopouštěl. Nakonec jsme se dohodli, že když Jardu trochu zpracujeme a promluvíme si o tom jeho způsobu diskuzí se zvukaři, zbytečného přehrávání repertoáru před koncertem a délkou zapojování jeho klaviatur s počítačem, kdy si na pódiu tvořil kancelář s mnoha divnými přístroji a kurvítky zvuku, že by to mohlo možná znovu fungovat. Zavolal jsem Jaroušovi a dal jsem s ním rozhovor, oznámil jsem mu, že už jsme se zbavili problému Pepa Havlíček a že bychom to chtěli znovu zkusit hrát s ním. Jarda měl velkou radost a potvrdil mi, že tedy do toho boje o přízeň publika s námi jde. Když už je ten problém Havlíček pryč z kapely.
Někdy nás ale stejně později při koncertech Jarda Šantrůček dokázal pěkně vytočit zbytečným pruděním. Ale to jsme věděli a tušili, když jsme Jarouše vzali do kapely nazpět, že sem tam bude stejně před koncerty válčit se zvukaři. Jarouš by chtěl, pochopitelně zrovna tak jako my, namixovat na jeho klaviaturách nejlepší možný dobrý zvuk, ale to se někdy na sto procent nepovede, když si sedne za mix místo zvukaře majitel aparatury, který si na mistra zvuku jenom hraje. Byli jsme všichni moc rádi, že Jarouše máme znovu v kapele nazpět. Když se nehádal se zvukaři, byl fajn, kamarádskej, hodnej kamarád. Uvá-
dím příklad menšího incidentu, kdy Jarouš, jak to on uměl, docela zbytečně prudil. To rozčílilo před koncertem celou kapelu.
Jeli jsme hrát koncert do Znojma, do krásného klubu Na Věčnosti, kousek od Znojemského hradu a Rotundy z 9. století. V historické části starého města jako by se zastavil čas. Klub byl v podzemí hodně starého domu snad z 11. století. Už poněkolikáté jsme se s kapelou ocitli v takových historických prostorách. Dolů do klubu se šlo po prastarých kamenných schodech, které byly hodně nebezpečné pro snášení našich krámů. Přijeli jsme do Znojma docela brzo a klub byl ještě zavřený. Napřed ve mně hrklo, že se koncert nebude možná konat. V silném dešti, v úzké starodávné středověké uličce, vydlážděné kočičími hlavami, které pamatovaly císařovnu Marii Terezii, bylo docela liduprázdno. Herr Burda a Jarda Šantrůček již čekali před klubem, nacpaní za volanty v jejich autech. Tady se nic neděje, je tu mrtvo, volal na mě s otráveným výrazem v obličeji z okna jeho drahého Volva Jarouš, jako kdyby si stěžoval na to, že jsem ho dotáh do Znojma v dešti zbytečně, a divil se, že ho nevítají davy fanoušků. Chvíli to trvalo, než jsem se dovolal majiteli klubu. Omlouval se a asi za čtvrt hodiny se ukázal a otevřel nám. Klub v kamenném sklepení hodně starého domu, který tam postavili koncem 13. století a který toho asi hodně pamatoval, byl neskutečně krásný. Pro náš koncert to místo mělo trochu menší chyby. Pódium je tam pro kapely hodně malé, 5–6 metrů čtverečních. Když slezl po strmých schodech Jarouš dolů, začal okamžitě prudit. Tady se přece nevejdu, prskal nepříjemně. Ujišťoval jsem rozlíceného Šantrůčka, že se tam určitě nějak naskládáme, když se tam vešli muzikanti Laury a jejích tygrů i jiné ostatní kapely. Mručel a mručel. Začal nadávat šéfovi klubu, jak že si to představuje, že nezajistil pro kapelu parkování, že je to jeho povinnost. Choval se debilně, jako kdyby byl obrovská hvězda typu Mick Jager z Rolling Stones. Vůbec ho nenapadlo, že by měl být vděčný majiteli klubu, že nás do Znojma pozval a ještě k tomu nám dal slušnou gáži. Bylo mi trapné poslouchat, jak nadává rozčíleně sympatickému majiteli klubu, že je to jeho povinností zaručit nám parkování. Kousek od klubu, na náměstí, se dalo docela normálně na velkém parkovišti zaparkovat. Jarouš prskal vztekle, že se na to může vysrat, že jede domů, když nemá kam odstavit to jeho drahé volvo. Měl jsem sto chutí mu říci, ať se tedy sbalí a jede do prdele. My ostatní jsme v pohodě našli na náměstí, snad necelých 200 metrů od klubu, volná místa. Po delším handrkování s Jardou, když jsme mu poradili, ať objede párkrát náměstí, kde auta odjížděla a přijížděla, že určitě nějaké volné místo najde, odjel!!!
Za pár minut přišel již uspokojen, a to se již zase náš Jaroušek usmíval jako slunce nad Afrikou. Oznamoval nám již vesele, že se mu konečně podařilo jeho drahou švédskou káru dobře zaparkovat. Ale bez toho jeho mrmlání se to neobešlo. Ještě jednou bohužel majitele klubu napadl za kvalitu pomerančového juice, prý byl zkysaný? Možná že byl, ale mohl si nadávky pohodovému majiteli klubu odpustit. Ten večer jsme byli hodně na nadávajícího Šantrůčka naštvaní. Jeho chování se nám vůbec nelíbilo. Takhle zbytečně ničit image The Primitives Group? Koncert odehrál Jarouš i celá kapela bravurně. Všichni, kteří za námi dorazili, byli naší kapelou nadšeni. Nemělo to chybu, až na ten šantrůčkovský black out s parkováním, zbytečné nadávání na kvalitu juice a velikost pódia. Když jsem odjížděl po koncertě v noci ze Znojma, kdy se přidala ve tmě k mrholení strašná mlha, dostal jsem pokutu za rychlou jízdu. Mají tam u starých kasáren nastražené kamery a na tom nenápadném místě, kde by nikdo nečekal nějaké omezení rychlosti, okrádají všechny řidiče, kteří to tam neznají. Takže pro mě to bylo hraní, kdy jsem moji gáži odevzdal městu. Znojemská radnice nás za to, že jsme jim přijeli zahrát koncert, potrestala.
