byla všecko. Možná jsem měl být víc opatrný, víte, ale nenapadlo mě, že by…, ne, já ji znám, nikdy by si s nikým jiným nezačala.“
„Rozumím. A ještě k tomu muži, u kterého uklízela. Jak o něm mluví?“
„Vlastně nijak. Občas mi vyprávěla o jeho obrazech. Prý jim sama nerozuměla, ale on je do nich úplný blázen. Studuje knihy o malířích, některé malíře se prý snaží i napodobovat, a maluje hlavně žlutou barvou. Jo. Žluté tam má nejvíc. To vždycky Chantal opakuje, že v tom baráku je všecko nejvíc žluté a bílé. Jako slunce.“
„Nikdy si k ní nic nedovolil?“
„Ne. Rozhodně ne. Hned by mi o tom řekla. Jak říkám, Chantal je slušná žena. A víte, že jsem se jí jednou ptal na to samé? Jen se smála a řekla něco v tom smyslu, že on se o pozemské věci nezajímá, že ho zajímají jen nadpozemské věci, jako umělecké, víte, a že by se za nějakou uklízečkou ani neotočil. Ale abyste si nemysleli, podceňovala se, je totiž moc hezká. Moc. Chlapi se za ní otáčeli a otáčejí, ale nepouštěla si je k tělu, nikdy, když nepočítám sebe. Mám štěstí.“
„Jakým jezdí autem?“
„Bílým Renaultem. Chcete značku?“
„Ano, děkujeme.“
Nadiktoval značku auta, kterou znal zpaměti, a vyhrkl: „Už mě nenapínejte. Víte vůbec něco, nebo jen sondujete? Vybourala se?“
„Zatím sbíráme informace, sondujeme, pane Gaillarde, každá drobnost může být při pátrání důležitá. Nevybourala se, už jsem vám to říkala. Buďte prosím ještě chvilku trpělivý. Stalo se někdy dříve, že nepřišla v noci domů?“
„Co si o ní myslíte? Nic takového se nikdy nestalo. Už jsem vám říkal. Vždycky spí doma. Se mnou. Nechodila a nechodí do barů ani do hospod, je tak trochu domácí puťka, ale to mi nevadí.“
„Má nějaké nepřátele?“
„Co vás to napadlo? Pokud vím, tak ne. Neměla je odkud mít, ale počkejte, snad jen…, jednou na ni křičel nějaký pošťák před brankou, málem jsem mu dal přes hubu.“
„Kdy se to stalo?“
„No, je to takových dobře osm let.“
„Tak to je hodně dávno.“
„Máte nějaké její fotky?“
„Jistě, spoustu. Chcete je vidět? Na album s fotkami je strašně pyšná, má v něm všechno, hlavně děti.“
Odešel do ložnice, otevřel skříň a na jejím dně nahmatal album vázané v kožených deskách.
Policisté se po sobě mezitím podívali a pokrčili rameny.
André se vrátil a ukazoval jim jednu fotografii za druhou.
Vybrali si dvě, na kterých byla Chantal vyfocená nedávno, a když se zvedli k odchodu, zeptal se: „A co bude dál? Budete ji hledat?“
„Už ji hledáme. Proto jsme sem přijeli. Pro pořádek, můžete nám říci, kde jste byl od chvíle, kdy vaše žena včera odjela z domu?“
„Jako že jsem z něčeho podezřelý?“
„Ne. Ale potřebujeme zjištění uvést do protokolu. Musíme zmapovat pohyb osob, které mají s vaší ženou něco společného. Běžný postup.“
Stručně popsal, co dělal a kde byl.
„A máte na to nějaké svědky?“
„Samozřejmě, spoustu. Máti, kámoše zedníky, a hlavně své děti. A taky souseda. Seděli jsme dlouho, vlastně celý večer, na zahradě. Dali jsme si pár piv.“
„Děkujeme, to je zatím všechno. Jak budeme vědět něco nového, ozveme se vám. Uděláme, co bude v našich silách.“
„Jedna věc je jasná,“ pronesl jeden z policistů hned poté, co si sedli do auta.
Vytáhl z jedné kapsy fotografii, z druhé plastovou krabičku a vytřepal z ní na dlaň dvě náušnice.
„Není pochyb, jsou stejné. Ještě počkáme na identifikaci jejího chrupu, ale už teď jsem si prakticky jistý, že je to ona.“
„A druhé ohořelé torzo v garáži?“
„Předpokládám, že jde o malíře, u kterého uklízela. Podle prvních informací od hasičů se začal požár šířit právě z garáže.“
„Nedivím se. Měl tam prej několik kanystrů s benzínem a nějaké oleje a krabičky s barvami. Něco pšouklo a už to letělo. Mohl tam mít i ředidla, i když nevím, čím se ředí barvy, kterýma se malují obrazy.“
„Myslíte, že mohl požár založit někdo úmyslně, třeba on?“
„Malíř? Že by spáchal sebevraždu?“
„Ne. Její manžel,“ mávla rukou policistka.
„Těžko říct. Alibi má silné. A přijde mi vystrašený a vystresovaný. Má o ni strach. Neřekl bych, že to na nás hraje. Není žádný intelektuál, držel se, mluvil k věci, ale myslím, že by nějaké velké předstírání nezvládl.“
„Třeba jí přišel na nevěru a rozhodl se pomstít. Chtěl upálit malíře, ale nečekal, že shoří celý barák. Navíc její torzo se našlo v ložnici, co když je přistihl in flagranti, zazmatkoval a spáchal zločin?“
„Pak by asi malíř neshořel za volantem, to nedává smysl. Mohla v ložnici zrovna uklízet, nebo se chtěla skrýt, když přišel oheň.“
„Ale jestli se oheň šířil z garáže, měla čas utéct, musela ho vidět nebo cítit, ne?“
„Asi ano.“
„Tak proč nezdrhla, zůstala v ložnici a uhořela?“
„Ale taky ji oheň mohl překvapit. Jestli měl majitel domu v baráku obrazy, rámy, stojany, barvy, ředidla, tím vším se oheň jenom prožene, prosviští, všechno výbušně a rychle chytá a hoří. Jde o vteřiny. Možná se párkrát nadechla kouře, omdlela, upadla, a to byl její konec.“
„Třeba nám soudní pitva naznačí víc.“
„Určitě ano.“