a police plné knih. S obdivem zkoumal světlé dřevo, které při západu slunce stříbrně zářilo.
Uviděl jen pár kousků dalšího nábytku; starožitný psací stůl pod oknem do zahrady, sofa s růžovým potahem a dvě shodná křesla, přistavená ke krbu.
Snažil se vstřebat všechno naráz – všechny ty knihy, nad krbem zátiší s květinami nebo ozdobné předměty mezi knihami.
Jak pěkně ten pokoj nechala Angela zařídit, pomyslel si. Tedy pokud to byla ona. Něco mu však říkalo, že je to její styl. Přistoupil k polici nejblíž u krbu a zadíval se na hřbety knih. Hodně historických nebo životopisy panovníků.
S úsměvem povytáhl jednu, co nesla název Šest žen Jindřicha VIII. No, tak tohle ve veřejné knihovně nenajdu, pomyslel si, když knihu vracel na místo, ale pokusím se.
Vrátil se na chodbu protínající dům od předních dveří ke vstupu do zahrady. Čtvercový půdorys se mu zamlouval.
Blackie neměl rád různé přístavby, které vzdušný styl narušovaly. Jeho skutečným favoritem byl styl georgiánský, a v něm si jednou postaví vlastní dům – každopádně v Harrogate.
Naproti pracovně našel salonek, stejně střídmě zařízený, takže působil světle a prostorně.
Zvyk z časů královny Viktorie, kdy byl každý kout zahlcen nábytkem nebo jinými předměty, se Blackiemu protivil. Třeba ty strašidelné kovové květináče s palmami mezi množstvím malých stolků…
Tento pokoj na něj působil uklidňujícím dojmem – kvůli krémovým stěnám, dveřím a krbu. Nebo dvěma pohovkám potaženým světlým brokátem a koberci s drobnými kvítky. Světlý, střídmý, jemný pokoj. Uvědomil si, že Angela má smysl pro vlastní, osobitý styl.
„Tady jsi!“ zvolala za jeho zády. „Tak co? Líbí se ti v mém domě?“
„O tom nepochybuj. Je krásný,“ odpověděl Blackie a prudce se otočil. „I knihovna je nádherná, nebo ten klid,
cos dokázala navodit tady. Líbí se mi, že jsi nic nezahltila věcmi.“
Angela přikývla. „To se mi taky nikdy nelíbilo. Mám radši vzdušný prostor. No, jsem ráda, že mi to schvaluješ. A teď tě zvu do jídelny. Claudie už chce podávat večeři.“
Blackie nechápal: „Kdo je Claudie?“
Když procházeli chodbou, Angela vysvětlovala: „Moje pomocnice a oddaná přítelkyně. Její matka Clara byla hospodyní u tety v Harrogate, kde jsem vyrůstala. Bydlely s námi v domě. A když Clara zemřela, vzali jsme si Claudii na starost. Neměla kam jít, ani jinou rodinu, víš?“
„To od vás bylo laskavé,“ řekl Blackie a v jeho hlase zazněl i obdiv. Angela je pozorná a myslí na druhé.
Jídelna, do níž vešli, mu vyrazila dech. Po světlém dřevu v knihovně a krémových stěnách salonku se náhle octl v kontrastně zařízené místnosti; zde vládla bílá a temně zelená barva. Zelené stěny a závěsy, bíle natřené dveře, strop, obložení a taky dřevo křesel, jinak potažených lesklým, temně zeleným brokátem. Velmi oživující změna.
Angela si všimla jeho udiveného výrazu a rozesmála se. „Tak trochu šok, že?“
Blackie přikývl, pousmál se, ale pak se otočil za zvukem kroků na dřevěné podlaze. Přicházela mladá žena s tácem v rukou. Ihned jí chtěl přiskočit na pomoc, pak se ale zarazil, protože přece jen tu byl hostem, a zůstal stát na místě.
Když tác odložila na příruční stolek, narovnala se a kývla na pozdrav: „Dobrý večer přeju.“
„Seznam se s panem O’Neillem, Claudie,“ řekla Angela, než stihl zareagovat. „To je Claudie Bouvierová a pomáhá mi v kuchyni, Blackie.“
Blackie natáhl pravici. „Těší mě, slečno Bouvierová.“
Claudie ruku přijala. „Ráda vás poznávám, pane O’Neille.“
Jemně kývla, vrátila se k tácu a začala talíře velmi opatrně rovnat na příborník, zvaný rovněž bufet.
Angela vzala Blackieho za ruku, usadila ho a sama přešla na druhou stranu jídelního stolu. „Neměla jsem tušení, co máš rád,“ prohodila s úsměvem, „tak jsem zvolila jednoduché menu.“
„Já nejsem moc vybíravý,“ odpověděl Blackie pohotově. „Pochutnám si na všem.“ Přitom si uvědomil, že nemá vůbec hlad jako obyčejně. Tedy že nemyslí na jídlo. Stále zíral jako očarovaný jen na tu ženu před sebou.
Claudie oznámila, že je vše připraveno, a dodala: „Přeju vám dobrou chuť.“
„Děkuji,“ odpověděli Angela s Blackiem jeden po druhém. Jakmile dívka odešla, Angela vstala a přistoupila k vyrovnaným pokrmům. „Připravila pro nás polévku s bramborami a pórkem,“ vysvětlovala a přesunula dvě misky na menší tác. Jednu pak postavila před Blackieho a druhou na svou stranu stolu. „Myslím, že by ti mohla chutnat,“ dodala, než se chopila lžíce.
Byla to pravda a Blackiemu se ihned vrátil apetýt. Po několika soustech poznamenal: „Je výborná. Takovou jsem nikdy nejedl. Claudie je podle všeho dobrá kuchařka.“
„To ano. Její otec, Francouz jménem Arnaud Bauvier, byl šéfkuchařem v restauraci. Hodně se od něj naučila.“
„V Harrogate?“ podivil se Blackie.
„No ano. Přijel do Anglie už jako mladík spolu s bratrem Jacquesem. Ten se staral o provoz a Arnaud vařil. Jejich specialitou byly sladkosti, protože uměl i skvěle péct.“
„Hm, to se mi líbí. Zajímavá rodinná historie. Netušil jsem, že tady na severu taky žijí cizinci. Čekal bych je spíš v Londýně.“
„To je jasné, ale člověk, který si v Harrogate otevřel podnik zvaný Hettys, je zas třeba Švýcar.“
„Vážně?“ Blackie na ni překvapeně pohlédl. „Ty jsi studnice informací, ale jiných než Sarah.“
Angela přikývla. „Vždyť jsem v Harrogate vyrostla.“ Pak vstala, odnesla ze stolu misky a přes rameno prohodila: