nahlédla do poznámek v mobilu a vzala dva zámky, pro neškolené oko téměř identické. Spokojená se svou volbou všechno i se šroubovákem odnesla k pultu.
„Promiňte,“ ozvala se, když už tam stála nepřiměřeně dlouho. Prodavačka si jí dál nevšímala, ale Holly pokračovala. „Četla jsem na internetu, že většina zámků má hloubku buď šedesát čtyři, nebo sedmdesát čtyři milimetrů. Je to tak?“
„Jo, už to tak bude,“ pronesla suše žena.
„Bezva. Samozřejmě potřebuju jen jeden, ale dokud nevymontuju starý zámek, nevím, jaký má rozměr. Měním zámek ve své cukrárně… Sladký život. Vlastně ji kupuju.“
Vzhledem k tomu, že jsou prakticky sousedky, Holly očekávala víc než pouhé hm, ale prodavačka nic nedodala a mlčky strčila zboží do tašky.
„Výborně. Bude to šedesát sedm liber a devadesát sedm pencí,“ sdělila jí.
„Bezva,“ zopakovala Holly a zvedla debetní kartu, ale než ji ženě předala, něco ji napadlo. „Jen se chci ujistit, jak to máte s vrácením zboží,“ prohlásila s nuceným úsměvem. „Jak říkám, potřebuju pouze jeden zámek, ale nevím přesně jaký a budu to vědět, až vyndám ten starý. Myslím, že to bude ten s hloubkou šedesát čtyři milimetrů, ale v tuhle chvíli si tím opravdu nejsem jistá. Takže vám odpoledne přinesu zpátky ten, který nebudu potřebovat. Nebo zítra, pokud budete mít zavřeno. Samozřejmě ho nerozbalím.“ Žena si odfrkla tak, že by to uvolnilo i nejucpanější dutiny, a ukázala na ručně psané upozornění na pokladně.
Zboží se nevrací.
Holly naklonila hlavu k jedné straně. Pod cedulkou bylo další sdělení: Co rozbijete, to zaplatíte. A do třetice stálo na zažloutlém papíru tiskacím písmem: Kupující nemá vždycky pravdu. Tu mám já. Rozhodně zajímavý přístup k zákazníkům. Pochopila, že tohle nebude tak snadné, jak doufala, a zkusila to znovu.
„Jistě, chápu. U nezávislých prodejců je to celkem běžná praxe, že ano? Mám přesně stejnou zásadu, i když samozřejmě nečekám, že bude někdo vracet sladkosti, ale jde mi o to, že jsem jen kousek od vás, čtyři vchody. A zámek, který nebudu potřebovat, ani nerozbalím.“
„Tady stojí, že se zboží nevrací.“
Holly zacukalo v čelisti. „Ano, to vidím. A chápu, proč tohle opatření potřebujete. Lidi si koupí kladivo, něco přitlučou a vrátí ho.“ (Šroubovák si teď každopádně musí nechat… ) „Ale já oba zámky nerozbalím. Jeden zůstane v obalu, ani se ho nedotknu. Vlastně ho vůbec nevytáhnu z tašky.“
„Zboží se nevrací.“
Holly blesklo hlavou, jestli ta žena není nějaký android, nebo jestli se takhle změní i ona, pokud stráví příliš mnoho času za pultem prázdného krámu. Zvažovala možnosti. Šroubovák už vrátit nemůže, ale i když koupí dva zámky, bude to mnohem levnější, než kdyby musela platit zámečníka. Jenže co s tím nepotřebným? Prodá ho na eBay za poloviční cenu, než kolik ji stál? To přece nedává smysl.
„Tak jo, dejte mi minutku.“
V duchu rozvažovala co dál. Podle toho, co viděla, skoro všechny zámky měří šedesát čtyři milimetrů. Může koupit tenhle, vrátit se do cukrárny, vymontovat starý a zkontrolovat rozměr. Pokud bude sedět, bezva. A kdyby ne, musí zatnout zuby a vrátit se pro ten druhý. Jenže pak by musela starý rezavý zámek vrátit na místo a dveře zamknout. Nejspíš se jí rozpadne v ruce, a jak to potom vyřeší?
Měla padesátiprocentní šanci a hodlala se jí chopit.
„Fajn, koupím ten, co měří šedesát čtyři milimetrů,“ prohlásila a podala ženě kartu.
Prodavačka vzhlédla. „Takže ten druhý nakonec nechcete.“
Znechucený pohled, jímž komentář doprovodila, by se podle Hollyina názoru hodil spíš pro někoho, kdo u cesty pohodil nechtěné kotě, než pro zákaznici, která změnila
názor ohledně nákupu v železářství. Blesklo jí hlavou, že je zázrak, když se ten obchod pořád ještě drží nad vodou. Ale přece jen byly sousedky, takže s úsměvem zadala do přístroje PIN a zvedla svůj nákup. Teď přijde zábava.
Markýza ji z velké části chránila před deštěm, který v době, kdy se potýkala s nepříjemnou majitelkou železářství, ještě zesílil. Nepřízeň počasí se jí dosud hodila, zákazníci nepřicházeli. Holly si opravdu přála vyřešit tu záležitost dřív, než se zas nebe rozjasní.
„Tak jo, Hols, teď se uvidí, jak moc jsi dávala pozor v hodinách praktické výuky,“ hecovala se, když dveře rozvírala pomocí klínu. „Hlavně klídek, žádný spěch.“
Ve všech videích, která shlédla, se k vymontování kliky používal elektrický šroubovák a dostávalo se jí ujištění, že úplně stačí i mechanický. Po minutě začínala chápat, že to jinými slovy bude trvat dvacetkrát déle. Ale fajn, dobře. Lepší než něco urvat. A vůbec, při pomalém postupu měla šanci konečně si dveře pořádně prohlédnout. Vlastně si jich až dosud moc nevšímala. Teprve teď viděla zblízka, jak je dřevo krásně propracované. A sklo mělo neuvěřitelnou patinu, půvab, jaký se dnes hned tak nevidí. Po několika minutách soustředěného úsilí a jemného zacházení se zrezivělými součástmi byly šrouby dostatečně volné, aby se daly vyndat. Holly znovu zkontrolovala, že je klín pevně na místě, odstranila je a uvolnila obě kliky.
„To bychom měli,“ řekla si spokojeně. Teď už jen musela vytáhnout zámek, přičemž vyjde najevo, jestli se rozhodla správně, když koupila verzi s rozměrem šedesát čtyři milimetrů, nebo se bude muset vrátit do železářství k té příšerné ženské a vysolit dalších třicet liber. Pomalu zámek vyjmula a srdce jí poskočilo radostí. I bez měření viděla, že to odhadla správně! Teď už jen zbývalo namontovat nový zámek a kliky a všechno upevnit šrouby dřív, než dorazí zákazníci. Vsunula zámek na místo a chystala se dokončit poslední fázi výměny.