jenom proto, abych si něco procvičila. Jinak vytvářím umělecká díla z textilu.“ Sáhla po telefonu a otevřela jedno z alb v galerii.
„Například něco takového.“ Vždycky bylo jednodušší lidem svoji práci ukázat než se jim snažit všechno zdlouhavě vysvětlovat.
Ernesto s Aurelií si od ní vzali telefon a zadívali se na displej. S obdivnými povzdechy projížděli fotografie a Lia střelila pohledem po Raphaelovi, jako by chtěla říct: vidíš, jsem dobrá! Ke svému překvapení zjistila, že ji zamyšleně pozoruje ostřížím zrakem, jako by se snažil zjistit, o co jí jde. Srdce se jí na okamžik zastavilo. Co se mu asi honí hlavou? Nehledala u něj uznání, ale zároveň se jí nelíbilo, že si o ní zřejmě myslí jen to nejhorší.
„Ty obrazy jsou nádherné,“ vydechla Aurelia.
„To jsou,“ souhlasil Ernesto s pohledem upřeným na displej. „Rád bych si jeden koupil. Tenhle.“ Otočil telefon k ní. Měl dobrý vkus – ten obraz patřil k jejím oblíbeným. Výjev z podzimního lesa, na němž se opadané listí a štíhlé kmeny stromů třpytily ve zlatavé záři pozdně odpoledního slunce.
„Pěkný,“ zamumlal si Raphael pod vousy a jeho cynismus jako by jí v hrudi vypálil malou díru.
„Ano, tenhle,“ přitakala Aurelia. „Je krásný. Skoro slyším, jak ti listí šustí pod nohama, když se jím brodíš a vykopáváš ho do výšky.“
„Přesně tak, to je ono,“ rozplýval se Ernesto. „Opravdu bych ho moc rád koupil.“
„To nemusíš,“ namítla a srdce se jí trochu sevřelo nad jeho nadšenou reakcí. Bylo to něco, co by udělal její vlastní táta –tedy vlastně Simon. Až na to, že Raph jí ten okamžik pokazil.
Věděla, že si myslí, že jim ty webové stránky ukázala, protože má nějaké postranní úmysly.
„Kromě toho už jsou všechny prodané. Jsou to jen ukázky mojí práce.“
„Prodané? Všechny?“ Na Raphaelově tváři se objevil nevěřícný výraz. Kdyby tu s nimi v tu chvíli neseděli Ernesto s Aurelií, možná by ho pěkně setřela a vysvětlila mu, že její práce je žádaná.
„Kde to všechno děláš?“ zeptala se Aurelia, znovu natáhla ruce k Liiným šatům a poskytla jí tak vítanou změnu tématu.
Liu na chvíli napadlo, jestli si náhodou nevšimla, co se mezi ní a Raphem odehrává.
„V Londýně mám ateliér, kde pracuju, a tady v Positanu jsem si na léto taky jeden půjčila.“
„Takže bys mohla ušít šaty pro Bianku?“ navrhla Giulia a potutelně se na sestru zadívala.
„Jo, to je dobrý nápad,“ zašklebila se Luciana.
Giulia nadšeně přikývla. „Nikdy žádné šaty nenosí, ale na večírek by teď nějaké potřebovala.“
„To teda nepotřebovala,“ odsekla Bianca.
„Ach, ano, ten večírek! Musíš na něj přijít.“ Ernesto náhle opět změnil směr hovoru a Lie z toho začínala jít hlava kolem. Nebyla zvyklá být součástí tak velké skupiny. Musela teprve pochopit její dynamiku a hierarchii. „Raphe, ujisti se, že Lia dostane pozvánku.“
„Ale ne, nemusím –“
„Ale musíš,“ nedal se odbýt Ernesto. „Pořádáme ho každé léto a přijde každý, kdo je v Itálii. Loni dorazili George s Amal a předloni De Niro.“
„Aha, dobře,“ hlesla Lia slabě, protože měla silné podezření, že má na mysli Clooneyovy a Roberta.
„Je to vždycky skvělý večer,“ přidala se Aurelia. „Opravdu musíš přijít. No tak, Raphe, pověz jí to.“
„Ano, jistě, musíš přijít,“ řekl Raph monotónním hlasem, který však tvrdil pravý opak.
„Ernesto, to mi připomíná, že…“ Aurelia a Ernesto začali probírat detaily večírku a Lia na chvíli vypnula, aby se trochu vzpamatovala. Připadala si jako Dorotka vržená do víru tornáda. Ačkoli musela Raphaelovi přičíst k dobru, že alespoň ví, jak na tom s ním je – jeho nepřátelství ji vlastně docela uklidňovalo.
„Tobě se Lia nelíbí, Raphe?“ ozvala se Giulia. Loktem se opřela o stůl, bradu si položila do dlaně a upřeně se na něj zadívala.
Lia cítila, jak sebou Raph vedle ní trhl, a málem se rozesmála, když polekaně vytřeštil oči a těkal jimi všude možně, jen aby se nemusel podívat na ni. Když konečně pohlédl jejím směrem, věnovala mu úsměv, který říkal: teď tě dostala, co?
„Samozřejmě že ano.“
Lia by přísahala, že u toho zaskřípal zuby. Byl by z něj skvělý břichomluvec.
„Tak proč se tváříš tak naštvaně?“ Giulia se k němu naklonila a prudce ho šťouchla do rýhy mezi obočím, staženým do dvou tmavých linek.
„Nejsem naštvaný,“ zapíral a Lia se na něj vědoucně usmála. „Jen přemýšlím. Organizace večírku vyžaduje hodně přemýšlení. Musím pozvat spoustu lidí a nesmím na nikoho zapomenout.“
Lia mrkla na Giulii. „Hlavně aby nezapomněl na mě, co?“ Skvěle se bavila. Popichovat Raphaela byla vážně sranda.
„Jako bych mohl,“ zašeptal Raph hlubokým sametovým hlasem a chřípí se mu mírně zachvělo. Tichý tón jeho hlasu