příležitost ukázat, jak moc ho miluje. Byla šťastná, že se stane otcem a ona navždy zůstane jeho ženou. Nejdřív si nebyl jistý, ale co mohl dělat. Ta žena s ním otěhotněla, a tak jí musel stát po boku. Jak Evie s nemalou lítostí vzpomínala, začal trávit pár nocí v týdnu mimo Carlinville právě na její naléhání. Byla to pro něj příležitost vést normální život. Chtěli mít děti a Evie věděla, že ho o to připravila. Když se brali, byla o dvacet let starší než on. A ukázalo se, že je pro ni už moc pozdě – nebylo to ze zdravotních důvodů, měli zkrátka smůlu. „Není to jako s tebou,“ opakoval jí stále dokola. Samozřejmě, jak by mohlo. Nebyla to láska na první pohled, nebyli spřízněnými dušemi. Ne jako Paul a Evie.
„Neměly bychom jít zjistit, jak je na tom tamta dívka?“ pošeptala Grace Evie. Evie se nepotřebovala ptát, o kom Grace mluví. Od chvíle, kdy se na chodbě objevila Annalise, jež s Paulem evidentně v době nehody nebyla v autě, to nemohla dostat z hlavy.
„Myslíte zjistit, kdo to je?“ vpálila jí Evie. Cokoli bylo lepší než tam stát a sledovat Annalise Connollyovou s jejím Paulem. Zamířily k recepci. Evie se rozhodla, že nechá mluvit Grace.
Kasiu probudil dojem, že není sama – možná to byl vzdech, slovo nebo jen vůně drahého parfému. Věděla, že je někde, kde by být neměla. Kvůli světlu musela nejdřív přimhouřit oči. Pokoušela se zorientovat. Když se jí konečně podařilo zaostřit a rozhlédnout se, už věděla, kde se nachází. Páchlo to tam dezinfekcí a nevábným jídlem. Měla pokoj sama pro sebe, sešlou místnost, co potřebovala vymalovat a na jejíchž oknech špatné počasí zanechalo nános špíny. Ženy sedící naproti ní ji se zájmem sledovaly, a i když ani jedna nepromluvila, věděla, že jsou to Irky, že jsou bohaté a nejsou tu rády. Neměla energii přemýšlet, proč tedy přišly.
„Kde to jsem?“ vypravila ze sebe Kasia přes vyprahlé rty.
„Budete v pořádku, jste v nemocnici,“ ubezpečila ji mladší žena, asi kolem čtyřiceti. Její hlas zněl jemně, nemluvila dublinským přízvukem, na který byla Kasia zvyklá. „Byla jste s Paulem v autě… došlo k nehodě.“ Naklonila hlavu ke straně, jako by Kasia mohla doplnit nějaké vysvětlení.
„Já jsem měla nehodu?“ ujišťovala se Kasia šeptem, že správně slyšela. Vůbec nic si nepamatovala. „A Paul je kde?“
„Asi bychom měli zavolat sestru nebo doktora, říct někomu, že se probrala,“ pronesla starší žena. Měla ocelově šedé vlasy, a když se pohybovala, od jejího smaragdového prstenu se odráželo světlo. V každé
zakulacené hlásce, která jí vyšla z úst, bylo spíš pohrdání než soucit.
„Ano, samozřejmě.“ Mladší žena se naklonila a zmáčkla knoflík za Kasiinou hlavou. „Jak se cítíte? Musí vás všechno bolet. Jste unavená?“ V jejích velkých a rovněž unavených očích bylo vidět upřímnou starost. „Říkali, že se nemusíte znepokojovat. Jste v pořádku. Nemáte nic zlomeného, dokonce ani škrábnutí, ani vy, ani miminko…“
„Miminko?“ to slovo Kasie zpoza suchých rtů vyklouzlo jako hedvábí. „Miminko?“ Sledovala, jak si dvě ženy znovu vyměnily pohled. „Moje miminko?“ Ten pohled říkal daleko víc, než mohly vyjádřit slovy. Bude mít dítě. Uběhlo několik minut ticha, což přinejmenším Kasie nijak nevadilo. Žen, které ji sledovaly, si nevšímala. Místo toho zlehka zavřela oči. Začínalo jí to docházet. Položila si ruku na ploché břicho. Vážně je těhotná? Neměla ponětí, jak se tu ocitla, ale věděla, že jí říkají pravdu, a chtělo se jí skákat radostí. Miminko.
S Vasilem zůstat nemůže, přestože se znají už od dětství. Tohle nebylo jeho dítě, nýbrž její. Každý den jí volal do práce, klidně i desetkrát denně. Kontroloval, jestli je v pořádku a kde vůbec je. Pořád ji kontroloval. Od cesty do Dublinu, někde mezi Rumunskem a Irskem došlo k obratu a Vasil se změnil. Měla s ním pocit, jako by byla pod bdělým zrakem svého vlastníka, a nikoli partnera.
Chtěla snad, aby to zažívaly i její děti? Přitom by mohl být dobrý otec. Kdyby to byl kluk, hrál by s ním fotbal a naučil by ho hrát karty. A jednoho dne jistě i pít vodku.
To pro svého syna nechtěla. A kdyby to byla holka? Holčičku by si moc přála. Vasil by chtěl chránit i ji. Měla by