„Dělám kliky.“
Dalších pár kroků vpravo a došla k ostrůvku. S pohledem upřeným na mě se držela okraje pultu, jako by jí to pomáhalo zůstat na nohou, obešla dvě barové stoličky, až se zastavila u dřezu.
„Není na kliky trošku moc brzo?“
Dvě stě třicet šest.
„Vždycky vstávám v šest a pustím se do nich.“
„Takže to je každodenní záležitost?“
„Jo.“ Sklonil jsem hlavu a ignoroval drobné chvění svalů paží.
„O víkendech taky?“
„Jo.“
„Hm, fajn. To je… dobré vědět.“ Zoe sáhla pro skleničku vedle dřezu – s očima stále přilepenýma na mně, otevřela ledničku, vyndala lahev s vodou, odšroubovala víčko a nalila si do skleničky. Po vteřině
váhání se napila.
Znovu jsem sklopil hlavu, abych skryl úsměv, a počítal jsem dál.
Dvě stě čtyřicet pět.
Dvě stě čtyřicet šest.
Dvě stě čtyřicet sedm.
„Ehm, a dobré ráno… kámoši.“
„Pardon?“ zabručel jsem a vzhlédl.
„Popřál jsi mi dobré ráno a já ti neodpověděla. Ještě tak trochu spím… možná se mi dokonce něco zdá, tím si nejsem tak úplně jistá. V případě, že by se mi to nezdálo a ty jsi vážně dělal kliky… dobré ráno tobě, kámoši.“
„Tobě se ta věc s kámošema vážně líbí, co?“
Nadzvedla drobné rameno, takže se jí velké tričko nadzvedlo a odhalilo mi kousek hladké pokožky tak nevinně se skrývající pod látkou.
„Ten nápad se mi líbí víc a víc.“
Počítej dál, Dylane. Jen do toho.
Dvě stě šedesát jedna.
Dvě stě šedesát dva.
Dvě stě šedesát tři.
Když jsem dospěl ke třem stovkám, vydechl jsem a vyskočil. Popadl jsem ručník, který jsem nechal na gauči, a utřel si obličej. „Co tu vlastně děláš tak brzo ráno? Posledních pár dnů jsi tak brzo nevylezla. Vídám tě jenom večer.“ Ne že by se tu nějak zvlášť vyskytovala. Kdykoliv jsem přišel, musela zrovna někam zmizet.
Stála pořád u dřezu, v obou rukách skleničku, a pomalu upíjela, s očima upřenýma na mě.
„Protože jsem normální? Víš, jako že člověk, co nevstává v nekřesťanskou hodinu? Dneska se mám sejít s jednou holkou, která si mě zaplatila, abych jí vyfotila pár snímků na její módní blog. Chtěla prázdné ulice a podle ní vypadá její pleť nejlíp za rozbřesku. Žádná příčetná osoba by takhle brzo ráno nevstávala, ale… práce.“
„Jo? Takže módní focení, jo? To zní jako legrace.“
„Jak jsem se přesvědčila na vlastní oči, ani ty nejsi příčetná osoba, takže… tvoje představa legrace může být maličko pokřivená.“
Odhodil jsem ručník zpátky na gauč, sednul si na podlahu a pustil se do sklapovaček.
„Fajn, co je zase tohle?“
„Sklapovačky.“
Zaslechl jsem tiché zasténání, ale místo abych se na ni podíval, upíral jsem zrak před sebe a pokračoval. Koutkem oka jsem zahlédl, že se pohybuje, a kdybych ji neviděl, zvuky otevírání a zavírání skříněk a rachotících příborů by mi prozradily, co právě dělá.
Čtyřicet jedna.
Čtyřicet dva.
Čtyřicet tři.
Čtyřicet čtyři.
Nastalo dlouhé ticho, a tak jsem promluvil, aniž bych se zastavil.
„Co se děje, kámo?“
„Co se děje?“ opáčila.
Cítil jsem, jak mi její oči přejíždějí po pokožce jako jemný dotek pírka. Pták v teplácích se zacukal. „Zíráš na mě.“
„Jak víš, že na tebe zírám? Vždyť se na mě ani nedíváš.“
„Cítím na sobě tvůj pohled,“ zabručel jsem.
„Cítíš můj pohled – jasně že jo. No, nezírám, protože není na co zírat, jen se dívám směrem k tobě, protože… mi momentálně trčíš ve výhledu a já nevím, kam jinam se podívat.“
Zvědavě jsem se otočil, abych zjistil, co dělá. Snažil jsem se udržet tempo a zároveň v duchu počítat, ale docela mi to ztěžovala. Stála na tom samém místě, jenom tentokrát měla v jedné ruce modrou misku a v druhé lžíci. Ta byla plná čehosi, o čem jsem předpokládal, že jsou to cereálie mířící k jejím růžovoučkým rtům. Pokusil jsem se zachytit její pohled, ale upírala ho někam jinam – jmenovitě na moji hruď. Takže jsem byl její snídaňové pobavení. Z nějakého důvodu jsem nedokázal vymyslet kloudnou reakci, její zírání na mě mi nevadilo a věřte mi, že kdyby šlo o kohokoliv jiného, tak by mě to naštvalo. Obvykle jsem se nedokázal soustředit, pokud na mě někdo čuměl, proto to naštvání, ovšem nikdy jsem při tom neměl pocit, jako by mě po těle hladila zpropadená peříčka. Tělo mi žhnulo a já si byl docela jistý, že to není cvičením.
„Snídáš a stále na mě civíš,“ zamručel jsem, pot se mi začal lít z čela, jak byla každá sklapovačka těžší a penis jsem měl čím dál zaujatější.
Lžíce se jí zastavila ve vzduchu a pak začala znovu přežvykovat.
„Nejspíš jo. Ano.“ Ozvalo se hlasité klapnutí, jak lžíce narazila na misku, až sebou trhla, ovšem o dvě vteřiny později se pustila znovu do jídla. „Všude se píše, že snídaně je nejdůležitější jídlo dne, a asi tomu pomalu začínám věřit.“
Jedno sto.
Dokončil jsem první sadu, položil se na záda a třepal pažemi, abych si uvolnil svaly, zatímco jsem pomalu popadal dech.
„Takže vždycky tohle děláš… napůl nahý?“
Usmál jsem se do stropu. „Jestli ti to vadí, můžu odteďka cvičit ve svém pokoji. Jsem tady, protože jsem si myslel, že budeš ještě spát.“
„Kdepak, to je v pohodě. Jen jsem si to chtěla ověřit.“
Nastala dvouvteřinová pauza, než znovu promluvila.
„Vždycky ve stejnou dobu?“
„Přijdeš každé ráno a budeš mi dělat společnost?“