Barbaři u japonských břehů
která se nemohla měřit s moderní artilerií, jíž disponovala západní plavidla. Sami představitelé režimu si toho byli velmi dobře vědomi. Edikt ikokusen učiharairei tak sice počítal s ostřelováním zahraničních lodí, ale i jeho autoři si uvědomovali, že japonská děla nemají dostatečný dostřel a účinnost, aby některé z těchto plavidel vážněji ohrozila.368 Efekt střelby měl být jen psychologický – obránci ostrovů měli dát cizincům na srozuměnou, že si jejich přítomnost v japonských vodách nepřejí. Nepřipravenosti obrany si byli velmi dobře vědomi především vojenští odborníci bakufu seznámení se západním vojenským pokrokem. Když roku 1852 před Perryho návštěvou Japonska jeden z nich, Sakuma Šózan, provedl inspekci pobřežních dělostřeleckých baterií chránících sídelní město šógunů Edo, zjistil, že většina z nich je vyzbrojena lehkými šesti- a osmiliberními kusy vyrobenými vesměs před rokem 1620 (tedy před více než 230 lety). Jejich rozmístění pak podle jeho názoru „nedávalo žádný smysl a na žádnou z nich [baterií] nebylo možné se spolehnout jako na obranné opevnění“.369 Šógunát se sice po debaklu v případě lodi Phaeton zabýval otázkou rozsáhlé modernizace dělostřelecké obrany, jeho záměry však zůstaly spíše jen ve fázi plánů a nerozsáhlých experimentů s moderní artilerií. Podobně dopadly i snahy o zavedení nové organizace střeleckých útvarů, o kterou se ve třicátých letech 19. století snažil Takašima Šúnan, který podle nizozemského vzoru vytvořil jednotku moderně vyzbrojených vojáků disponujících zbraněmi s křesadlovým zámkem a moderními houfnicemi. Jeho snaha však narazila na odpor tradicionalistů, kteří zesměšňovali používání nizozemských povelů a jeho snahy označovali za „dětinské hry“. Nepřátelství některých úředníků bakufu nakonec vedlo roku 1842 k Takašimově zatčení a uvěznění.370 Jakékoli zmínky o potenciální reformě vyvolávaly obavy z destabilizace, a proto byly důsledně zamítnuty.
Vojenská nepřipravenost Japonska vedla k tomu, že edikt ikokusen učiharairei v podstatě nebyl uplatňován. Jen ve třech případech skutečně došlo k tomu, že na spatřené zahraniční plavidlo byla zahájena palba – roku 1837 ostřelovala děla poblíž Uragy a následně u pobřeží knížectví Sacuma americkou loď Morrison a v letech 1831 a 1834 baterie knížectví Macumae na Ezu pálily na neidentifikované lodě.371 Význam ediktu byl z tohoto hlediska spíše vnitropolitický. Šógunát opětovně demonstroval svůj nárok na řízení zahraniční politiky země a svou oddanost stávající praxi striktního omezení kontaktu se západními zeměmi. Dávný strašák křesťanské destabilizace japonské společnosti byl stále dostatečně silný na to, aby podobnou politiku ospravedlňoval.372 Na druhé straně tento striktní postoj výrazně omezoval potenciální vyjednávací prostor s cizinci v době, kdy se jejich lodě u japonských břehů začaly objevovat stále častěji.373 Režim však tímto krokem považoval celou otázku za v podstatě vyřešenou – Rusové byli ve svých
97
Roman Kodet – Soumrak
snahách odrazeni, konflikt na severu byl zažehnán a ostatním barbarům mělo být jasně naznačeno, že s nimi Japonsko nechce mít nic společného. Bakufu však netušilo, že jej čeká zásadní zkouška, která měla jeho autoritu výrazně oslabit právě v době, kdy čelilo zvyšujícímu se zájmu Západu.
Krize a reformy Tenpó
Přestože bakufu považovalo vnější ohrožení za potenciálně nebezpečný problém, jako mnohem vážnější hrozbu vnímalo ekonomické a sociální potíže, jež mohly narušit vnitřní stabilitu Japonska. Velkým varováním byla neúroda a následný hladomor v osmdesátých letech 18. století, kdy špatné počasí spojené s přírodními katastrofami, jako byla erupce sopky Asama, vedly k hluboké krizi. Mnohé oblasti (především na severu země) byly tak těžce postiženy, že se místní obyvatelstvo dokonce uchylovalo ke kanibalismu.374 Nedostatek potravin postihl většinu země. Roku 1787 se více než 70 000 lidí uchýlilo k císařskému paláci v Kjótu, kde se k božskému panovníkovi modlili, aby prostřednictvím kontaktu s nadpřirozenými silami zahnal hlad sužující obyvatele. Poprvé od nástupu Tokugawy Iejasua tak císař (Kókaku) zasáhl do politických záležitostí země, když zaslal petici do Eda žádající vojenský režim o pomoc postiženým oblastem.375 Předseda Rady starších Macudaira Sadanobu na situaci reagoval finanční podporou postiženým vesnickým komunitám, poskytováním půjček, respektive nařízením, aby splatnost stávajících dluhů byla posunuta.376 Roku 1789 pak přistoupil k radikálnímu kroku, když nařídil zrušení veškerých dluhů starších 20 let a pozastavil splácení úroků.377 Současně provedl měnovou reformu a pokusil se reorganizovat bakufu tak, aby jeho vláda lépe odpovídala konfuciánským principům, na nichž byla založena.378
Výsledkem bylo postupné ekonomické zotavení, kterému napomohlo i příznivější klima nadcházejících let, koncentrace na získávání nově obdělávané půdy a podpora lokální řemeslné produkce.379 Přestože byla Sadanobuova politika víceméně úspěšná, dlouhodobá praxe devalvace měny a nucené rušení dluhů, které dopadalo na významné městské obchodníky (kteří pak byli méně ochotni poskytovat půjčky), nemohla vyřešit strukturální problémy japonské ekonomiky. Mnohé feudální domény dokázaly řešit svou fiskální tíseň podporou domácí produkce. V knížectví Jonezawa kupříkladu došlo k výraznému rozšíření textilní výroby, do níž byly zapojeny především ženy strádajících samurajů.380 Díky podobnému trendu se mnohým oblastem podařilo dosáhnout mimořádné prosperity. Nejednalo se však o setrvalý celonárodní trend. Hospodářský růst prvních
98
samurajů
desetiletí 19. století naopak skrýval zásadní potíže. Mnohá knížectví řešila fiskální krizi prostřednictvím masivních půjček, které často získávala výměnou za záruku příjmů z úrody v nadcházejících letech. Tím se jejich pozice stávala zranitelnou, protože pokud výnosy z půdy nedosahovaly předpokládaných zisků, ocitaly se domény v situaci, kdy si nemohly dovolit platit své dluhy. Tuto situaci řešily prostřednictvím dalších půjček, které ještě více napínaly jejich finanční možnosti. Do zásadních potíží se dostávala i tak bohatá knížectví, jako bylo Čóšú na západě Japonska, jehož zadlužení činilo mnohonásobek ročních příjmů a pouze úroky, které muselo splácet, přesahovaly jeho každoroční výdaje, což znamenalo, že musely být financovány z dalších půjček.381 Tento trend sice napomáhal k rozvoji monetární ekonomiky,382 kritici tehdejších poměrů poukazovali na skutečnost, že společnost jako celek žije na úkor své budoucnosti. Luxusní život daimjóů a jejich vazalů v Edu neúměrně navyšoval jejich výdaje. Mnozí z nich ve snaze udržet svůj status prodávali své cennosti, uchylovali se k půjčkám se stále vyšším úrokem nebo zastavovali vlastní majetek. Řada samurajů řešila finanční tíseň prostřednictvím adopce synů bohatých obchodníků, kterým výměnou za ekonomický zisk propůjčovali status vojenské nobility. Ani situace na venkově nebyla lepší. Z rozšiřování obdělávané půdy měli prospěch jen ti nejbohatší vlastníci pozemků, kteří díky vysoké míře korupce mezi úředníky dokázali zneužívat své postavení na
99
Ukázka elektronické knihy
Erupce sopky Asama (1783)
