možná se po cestě proměňující se krajinou rozpláčeme prožitkem pokání nebo radosti.
Modlitba bude čím dál tím méně něčím, co děláme my, a bude se stávat něčím, co dovolíme Bohu dělat v nás. A když se něco takového stane, není se co divit, že trochu ztratíme balanc a rozbouří nám to city, že se nás zmocní zmatek a sklíčenost. Takže žádnou paniku! Je dost pravděpodobné, že pod tímto neladem námi hlouběji prostupuje Bůh.
„Modlete se často a krátce,“ radí Kassián. Pokud se příliš brzy rozhodnete věnovat tři hodiny intenzivní kontemplaci, nejspíš dostanete křeč a neudržíte pozornost. Hlavou vám poběží spousta jiných věcí, než je Bůh. „Často a krátce“ ovšem neznamená, že občas jen tak utrousíte pár slov. Ono „často“ se myslí vážně a znamená: „Vytrvejte, dokud se z toho nestane zvyk.“ Ale současně platí i to, že se nemáte snažit lámat modlitební rekordy, protože ze sebe chcete mít dobrý pocit. Spíš si připomínejte, že vaší směrovkou je Ježíšův vztah k Otci. „Ona jednota Otce se Synem a Syna s Otcem bude přelita do našeho vnímání a do naší mysli,“ píše Kassián. Zastavme se u té formulace: už zase jde o to být člověkem, který sice
žije v těle na konkrétním místě, ale protože si navykl se modlit, vidí všechno kolem sebe v Božím světle.
V souvislosti s Kassiánem bych chtěl zmínit ještě jednu důležitou věc. Mám na mysli jeho radu, jak se ponořit do modlitby a usebrat se, když se nám myšlenky rozbíhají na všechny strany. Potřebujeme nějakou formuli. Potřebujeme jednoduché, kratičké slovní spojení, které nás vrátí tam, kde máme být. To je počátek oné dlouhé tradice, zvláště na křesťanském Východě spojované s takzvanou Ježíšovou modlitbou, opakovanou modlitbou „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšným“. Kassián však nabízí ještě kratší formuli: „Pospěš mi, Hospodine, na pomoc.“ Těmito slovy v nepatrně odlišném znění začíná ranní a večerní modlitba v Knize společných modliteb, evokující Žalm 40:14: „Na pomoc, Hospodine, pospěš mi.“ Víc říkat nemusíte, píše Kassián a prakticky dodává: „a věřte, že bez toho se neobejdete.“ A tak když zjistíte, že se vám myšlenky toulají jinde, když se v čase, který jste se rozhodli věnovat modlitbě, přistihnete, jak si v duchu říkáte: „Měl bych se mrknout na e-mail“ nebo „Nezapomněl jsem
zavřít plyn?“, prostě řekněte: „Pospěš mi, Hospodine, na pomoc“ a pokračujte. Věrnost téhle jedné větě znamená, že jste se rozhodli, že to myslíte vážně, když jste slíbili, že zůstanete na místě.
A nakonec modlitba
Órigenés, Řehoř a Kassián: každý z těchto tří velikánů rané církve po svém uvažoval o modlitbě Páně a každý upozornil na tři věci, které většina křesťanů považuje v modlitbě za zásadní. Za prvé (a především) modlitba znamená, že v nás pracuje Bůh. Nesnažíme se Boha přesvědčit, aby na nás byl hodný nebo o nás projevil zájem. V modlitbě otvíráme své srdce a mysl a voláme k Otci: „Zde je tvůj Syn, který se ve mně skrze Ducha svatého modlí. Prosím, naslouchej mu, protože chci, aby ve mně působil, jednal a miloval.“
Za druhé všichni tito autoři vidí hlubokou provázanost mezi modlitbou a spravedlivým životem ve světě: mezi modlitbou a zralostí člověka, který nezůstává v zajetí sobectví, obav z druhých, strachu z budoucnosti nebo touhy