Knoxville, Tennessee
18. 9. 1877 večer
John dokluše na svém bělákovi přes celé okresní město před přízemní dům, kterýstojí ve vedlejší ulici. Jako jediné obydlí v celém městěmánazahraděpostavenýskleník.John přiváže koně ke stromu a rychle se shání po muži, který zde žije i pracuje.
Ze dveří domu vychází starý pán, jeho věk může být trojnásobný tomu, kolik je Johnovi, vypadá však čilý i vitální. John odcházejícího muže slušně pozdraví a vejde do stejných dveří. Lékař, který zde pracuje, se o své pacienty stará dobře, a i staří lidé se v tomto městě mohou pyšnit pevným zdravím.
John vstoupí do ordinace.
„Doufám, že už na mě máš čas!“ naléhá.
Urostlýmuž,kterýstojíupultus nespočetnýmmnožstvímbaněk,kádíapytlů,senaJohnausměje,jakobypoletechvidělsvéhobratra.
„Na tebe si udělámčas vždy! Určitěsesem neženeš jen tak! Něco se komplikuje,“ začne rozvážně Orlando.
John stojí před těžkým rozhodnutím. Poprvé tady v Tennessee ztrácí kontrolu nad tím, co dělá, a opouští ho i jeho kultivovaný klid.
„Potřebuju, abys mě pár týdnů zastoupil.
Ledu a všeho je dost, jen udržovat výzkum při životě! Potřebuji odjet. Ve městě zabili otce od rodiny a zajali jejich syna. Chci jeho matcepomoct, ohrozímtímvše,pročjsme tu, ale pokud nepomůžu, tak vše skončí a já budu stavět někde jinde,“ vysvětlí stručně John. Není času na dlouhou debatu.
„Žádný problém, jen mě překvapuješ.
Tady se přece nejedná o jeden lidský život, ale můžeš tak ohrozit nebo změnit životy tisícům, milionům! Poprvé, co tě znám, jde věda stranou a nechováš se jako profesionál.
Zastoupittěmohu,alevýzkummusíšdokončit ty,“ chce zviklat svého přítele.
John si malinko vydechne a mělce se usměje, ví, že je Orlando svědomitý a chápavý.
„Ten kluk může našemu projektu udělat jméno! Příběh rodiny, kterou zachrání věda. Jak jinak můžeme lépe začít? Celý okres se o tom dozví!“ vysvětluje John.
„Stejně ti teď nejde o vědu, ale o ty lidi,“ zkouší odhadnout Johna.
Ten přivře oči a s náznakem beznaděje se podívá na svého přítele. Podrbe se na čele dost nejistě a popíše mu, co se v Maryville děje: „Žít šest let v Monpellier a pak přejet sem, není snadné. Chybí tu řád a kultivovanost, jsou tu divoši, co berou zákon do vlastních rukou. Kdo měl zbraň, vyrazil pomoct ženě v nesnázích. Lidé byli neskutečně srdeční a obětaví, ale situace to je neovladatelná a chování barbarské. Teď takovej budu i já, chci, aby ten chlapec byl na živu. Já ho chci zachránit!“