dychtivostí jsem se na Chronicu doslova vrhnul. Bez jakékoli logiky jsem přeskakoval od jedné stránky k druhé. Pokoušel jsem se vycítit, jak asi vypadá vnitřní ústrojí rukopisu. Postupoval jsem jako nějaký excentrický proutkař. Řídil jsem se nejasnými vnuknutími, která mne vzápětí dovedla na ten či onen list. Bloudil jsem očima po kronikářských záznamech svých předků a ke svému úžasu jsem v nich nacházel drobné záblesky života, myšlenky, obavy, radostné i smutné události, záchvaty nezřízené pýchy, rozmrzelost; a také zatmění, záplavy, zemětřesení; rodinné případy i historické události jako války, morové rány a boje o moc. Narazil jsem dokonce i na zmínku o kometě.
A dále? Hle, s jakou hořkostí popisuje Antonio Cimamonte v roce 1501, jak se jeho syn Girolamo ve věku jednadvaceti let rozhodl vstoupit do františkánského řádu a opustit laický svět, rodinu, blahobyt a majetek, aby se oddal životu plnému odříkání a oblékl „plátěný pytel“. Jinde zase zmínka o psu, přesněji řečeno psu jménem Sabot, uhynuvšímu roku 1584, o jehož skonu se dle názoru Cristofora Cimamonta III. slušelo podat podrobnou zprávu, stejně podrobnou jako ta, již před ním, roku 1517 podal jeho děd Cristoforo II. – to byl mimochodem ten Cristoforo s fůrami dřeva a soudem proti vallorganským radním – o překotné smrti své druhorozené dcery Cecilie, jejíž život vyhasl tři dny po příchodu na svět během deštivého září; ano, deštivého, poněvadž tehdy v září pršelo bez přestání deset dní a horské bystřiny vystoupily z břehů a rozlily se po polích a odnášely s sebou domy i vinice.
Nakonec mne víc než co jiného uchvátilo vyprávění o víru roztržek, odvetných akcí, přepadení a přestřelek, jenž na počátku sedmnáctého století strhl a postavil proti sobě Cimamonty a Marty, další urozený rod z Beruy. Tyto nechutné třenice přinutily mého předka Antonia II., který tyto události zachytil v Chronice, aby se pod ochranou čtyř ozbrojených žoldnéřů uchýlil sem, do zámku; dokud v noci 19. srpna 1618 nepřelezli zámecké hradby tři zakuklení muži, bezejmenní zabijáci Martů, již však byli odhaleni. Padly výstřely a v hluboké tmě vypukl zmatek. Dva z vetřelců vyvázli bez zranění, ale jeden zůstal ležet na zemi. Jeho mrtvola byla naložena na vůz, dovezena do Beruy a pohozena na práh paláce Martů.
Představa zabijáka zavražděného na mém nádvoří, snad před hospodářskými budovami nebo třeba – proč ne? – tady, na schodech vedoucích ke vstupní bráně, mne přiměla, abych si velmi pečlivě přečetl několik teoretických řádek, jež do rukopisu mezi léty 1611 až 1624 na několika místech připsal Antonio Cimamonte II.
Při líčení krvavé války mezi Cimamonty a Marty Antonio II. například napsal, že násilí jejích bojů se zrodilo ze zásadních otázek, jež by „nedůvtipným osobám“ mohly připadat „pošetilé a nepřesvědčivé“, avšak pro šlechtice jsou naopak „závazkem cti“, hodným nejvyšší pozornosti. S ohledem na závazek tohoto druhu proto musí být „křivdy a urážky odčiněny“ pomocí „náležitých a jednoznačných“ činů a v případě potřeby i „krví“.
Znovu přede mnou tedy vyvstala otázka krve; sice šlo o krev nepřítele, avšak Antonio II. se rozepsal především o své vlastní. V několika málo slovech načrtl teorii, na níž se zakládala jeho představa o sobě a tím pádem i o celém světě. Napsal totiž: „Krev pocházející od velkých zakladatelů našeho rodu protekla nejryzejšími žilami našich předků v nejryzejší podobě až k nám a udržuje v nás činorodého, šlechetného a ctnostného ducha.“
Kdyby mne mohl Antonio II. slyšet, řekl bych mu dvě věci: za prvé, že tato jeho domýšlivá životní filozofie zapříčinila v průběhu staletí nevýslovné pohromy; za druhé, že jsem prostudoval celou řadu písemností, navíc z našeho vlastního archivu, a ty dokládají, že nejeden z našich „činorodých, šlechetných a ctnostných“ předků vynikl naopak svou pošetilostí, krutostí a násilnictvím.
Třebaže jsem tuto skutečnost uznával, cítil jsem se po přečtení stránek z pera Antonia II. naopak jako v kleci, jako bych byl povinen řídit se jakousi vyděračskou logikou: jestliže jsem po svých předcích zdědil prestiž a bohatství, nemohu se tvářit, jako by ke mně stejnou měrou nepatřila i jejich provinění a morální rozklad. Chronica mi zkrátka velela, abych se zabýval hlubokou, mimořádně dobře zdokumentovanou a nade vši pochybnost nepohodlnou minulostí, po staletí udržovanou pohromadě krevními transfuzemi, jejíž ostudnost a nespravedlnost jsem mohl beze všeho pranýřovat, odmítnout její podstatu a zavrhnout její implikace; v žádném případě jsem však nemohl popřít, že tyto transfuze skutečně existují, poněvadž jsem byl sám jejich žijícím důsledkem.
Pokusil jsem se před Chronicou chránit, a nakonec jsem dospěl k rozhodnutí, že musím zkrotit nespoutanou dychtivost, s níž jsem se do četby původně vrhal, a podrobit ji přísné disciplíně neboli – což měla být činnost, která mi zabere jistě několik měsíců – namáhavě přepsat celou Chronicu Cimamontium: od začátku do konce, s neúprosnou přesností, stránku po stránce, řádek po řádku.
Právě když jsem začínal oceňovat prospěšnost této svědomité práce, vrátila mne jedna nová událost bezprostředně po svátku Tří králů nejprve do nelítostné reality, již už jsem bezmála přestal vnímat, a poté mne nepřímo opět konfrontovala s tou nechutnou teorií krve, která mým předkům vynesla jmění a nyní jako by ode mne cosi vyžadovala.
U této příležitosti musím zmínit jméno Luigiho Sgnacy, který obýval nadmíru skrovné stavení na úbočí Hory, k němuž se z Vallorgany bylo možné dostat výhradně po téměř hodinové pěší chůzi po zčásti obtížně přístupné stezce.
Když jsem Luigiho Sgnacu spatřil poprvé, působil na mne zmateným dojmem. Byl jenom kost a kůže. Jeho pleť měla barvu sněhu. Měl dlouhé, bílé, šlachovité paže. Někteří ho měli za poustevníka, jiní za ubožáka. Jedni se jeho podivínství báli, druzí se mu posmívali. Někdo poukazoval na černé šmouhy špíny zažrané do vrásek na jeho krku, jiný zase upozorňoval na průzračnost jeho blankytných očí.
Luigi Sgnaca k životu nic nepotřeboval, ani tekoucí vodu, ani elektrické světlo, ani hygienické příslušenství. Jedl a spal v jediné místnosti. Kromě toho panovalo všeobecné přesvědčení, že si ochočil lišku, která s ním tráví většinu času. Navíc bylo notoricky známo, že Luigi Sgnaca má na jedné noze otevřenou ránu. Ať už byla příčina tohoto zranění jakákoli, Luigi Sgnaca ho léčil petrolejem. Vždycky do něj namočil utěrku, ovázal si ji kolem nohy a ten strašlivý zábal tam nechával celé dny a noci.
Jednou za měsíc – obklopen zápachem petroleje – scházel dolů do vesnice, aby si u Bruna nakoupil zásoby. Objevoval se vždy ve stejný čas a nakládal do svého vojenského batohu potraviny, jimiž si zpestřoval jídelníček sestávající z brambor a fazolí vypěstovaných na chudém políčku na úbočí Hory. Několikrát do roka sestupoval Sgnaca z toho svého jinosvěta s kolečkem, přivážel Brunovi prázdnou plynovou láhev a kupoval novou.