„A nebyly právě tyhle hranice pro vašeho kralevice pru‑ bířský kámen?“ zeptal se Fane.
Mer se otočila a zrychlila krok. „Můj kralevic to není,“ odsekla tak prudce, že Fane už znovu nepromluvil.
Cesta jim zabrala půl hodiny. Mer dvakrát změnila směr, proplétala se uličkami a okolo stavení, dokud si nebyla jistá, že setřásli všechny možné pronásledovatele.
Pak uviděla správný dům. Vypadal jako šlechtické sídlo: drahý, nezabezpečený a vůbec až příliš ideální na to, aby to byl on.
Mer ho přešla jakoby nic a Fanea táhla za paži s sebou. Překvapeně se na ni podíval. „Myslím, že to —“
„Taky že jo,“ sykla s očima upřenýma před sebe. „Ne koukej se tam. Přestaň zírat.“
Fane prudce otočil hlavu. Dohnal ji pouhými třemi kroky. „Ty tomu nevěříš.“
„Jasně že ne,“ řekla. „Tohle je Garanhirovo město. Po kud zajal někoho z Renfrewových lidí nebo zachytil něja‑ kou jeho zprávu, nastražil by past právě tam.“ Nadechla se. „Najdeme si svůj vlastní vchod.“
„A když tam žádný další nebude?“
„Tak si ho uděláme,“ odtušila.
Došla až na konec uličky, pak se zanořila mezi dva ob chody. Za domy byl úzký průchod. Velice úzký, používaly ho asi jen toulavé kočky a štíhlí zloději. Natočila se, aby se jím protáhla, pláštěm přitom ometala staré kameny. Fane zamručel, ale podařilo se mu proklouznout za ní.
Konečně došli k zadní části šlechtického sídla. Mer se prosmýkla pečlivě udržovaným živým plotem, zaškle‑
100
bila se u toho, protože jí trny poškrábaly holou kůži. Do‑ stala se na malé nádvoříčko. „Takovýhle dům,“ zamum lala a šla blíž, „musí mít…“ Poklekla mezi keři, odhrnula větve a odhalila dřevěná padací dvířka. „Vinný sklep, jestli se nemýlím.“
„Aha,“ vydechl Fane. „Tak tohle je náš vchod.“ Klekl si vedle ní a mozolnatým palcem přejel přes hranu zámku.
Měl krátké polámané nehty. A kloubky poseté modřinami.
„Je to staré železo,“ poznamenal. „Nepochází odsud.“
Mer zamrkala, proti její vůli ji to poněkud ohromilo.
„Ty si všímáš každého kusu železa, který potkáme?“
„Kdyby jo, těžko bych dokázal myslet ještě na něco ji‑ ného,“ odpověděl Fane. „Jeho ozvěna postupně slábne, jako řeč, kterou tak úplně neslyšíš.“
Mer vytáhla z haleny malé kožené pouzdro. Jedna z je jích prvních a nejcennějších lekcí. „Aha, takže máš šper‑ hák,“ poznamenal Fane, když spatřil kus kovu s tupými zuby.
Mer si odfrkla a strčila ho do zámku.
„Mám takový pocit, že tohle není správné,“ zašeptal Fane.
„Pokud se nedokážeš vloupat do domu, budeš mít s lou‑ peží trochu problém,“ odpověděla Mer tiše. Když zámek povolil, usmála se. Fane se sklonil a dvířka odklopil. Ze‑ vnitř zavál vlhký odér starého dubového dřeva a vína.
Chvíli oba mžourali do tmy.
Mer nečekala, jestli ji bude Fane následovat, a položila nohu na první schod. Byl ze starého dřeva, a když sestu povala do tmavého sklepa, zaskřípal pod její vahou.
Vzduch byl těžký a nehybný. V nose ji zalechtala štipla‑ vá vůně vína, musela si ho stisknout rukou, aby nekýchla. Jakmile oči přivykly tmě, dokázala rozeznat police s lah‑ vemi a sudy. Ležely na nich také bochníky sýra a sklenice se zavařeninami. Mer svrběly prsty — chtěla to všechno popadnout, strčit si proviant pod plášť a utéct. Jenže po kud tu opravdu bydlel Renfrewův kontakt, pak by asi okra‑ dením svého hostitele neudělala nejlepší první dojem.
Seshora se ozvalo zaskřípění, někdo přešel po podlaze.
Pak zavrzaly otevírající se dveře.
Mer ztuhla. Zadržela dech a čekala. „… ničí slouha,“ říkal zrovna kdosi. Mužský hlas s přízvukem z jižních pří ‑ stavních měst. Dusal dolů po schodech a cosi volal přes rameno.
Pak si muž všiml Mer a Fanea. Zůstal stát na schodech jako přimrazený.
Dlouho se nikdo nepohnul.
Pak muž popadl lahev vína a třískl jí Fanea po hlavě.