mladíkovi míhají po tváři emoce jako mraky: překvapení, nevěřícnost, vztek. Zejména ta poslední byla nadmíru uspokojující.
Velitelé oddílů je sledovali. Altan se rozpačitě zamračil, odvrátil se od Ou-janga a předal jim jeho povel.
Dril proběhl ještě jednou.
„Znovu,“ přikázal Ou-jang. Přelétl mužstvo pohledem a záměrně přeskočil Altanův výraz čiré zloby. „A můžete to opakovat, dokud to neuděláte správně.“
„Možná kdybyste mi prozradil, co přesně vám vadí, generále!“ Altanovi se hněvivě třásl hlas. Ou-jang věděl, že se cítí zrazeně. Podle nevyřčené dohody mezi mongolskou smetánkou se úsilí mladého velitele mělo po zásluze odměnit.
Ou-jang se na něj pohrdavě podíval. Přišlo mu, že takhle mladý nikdy nebyl. „Pokud je tohle cvičení nad tvoje současné schopnosti, zkusme jiné.“ Pohlédl k řece. „Převeď svůj prapor na druhý břeh.“
Altan vytřeštil oči. Řeka byla široká přinejmenším na polovinu doletu šípu, uprostřed hluboká po prsa vzrostlého muže a panoval chladný den.
„Cože?“
„Slyšels dobře.“ Nechal mladíkovu zlost ještě chvilku kvasit a pak dodal: „A nech jim svázat ruce před tělem, abychom si ověřili jejich rovnováhu.“
Po dlouhé odmlce Altan koženě prohlásil: „To se neobejde bez ztrát.“
„Pokud jsou řádně vycvičení, nebude jich tolik. Začněte.“
Mladíkovi se chvíli naprázdno zvedal ohryzek, ale potom trhnutím obrátil koně k přihlížejícím kapitánům. Když si vyslechli rozkaz, jeden či dva muži střelili po Ou-jangovi a Šaovi pohledem. Z dálky nebylo možné určit, jak se tváří.
Byla to krutá drezura. To ale Ou-jang zamýšlel. Pěší oddíly se přikrčeně pod ranami bičů a za neutuchajícího řvaní velitelů vrhly do vody. Za teplejšího dne by to možná probíhalo hladčeji, ale muži byli prochladlí a vyděšení. V nejhlubším úseku řeky nejeden podlehl panice, klopýtl a potopil se ke dnu. Ti lepší kapitáni, kteří své pěšáky doprovázeli, vytáhli nešťastníky nad hladinu a povzbudivými slovy je poháněli dál. Ti horší na ně křičeli ze břehu. Altan, jehož kůň se vodou brodil až po hruď, přejížděl mezi šiky sem a tem. Obličej mu sálal hněvem.
Ou-jang a Šao se koňmo přebrodili na druhou stranu v bezpečné vzdálenosti od probíhající vřavy. Když se k nim na vzdálenějším břehu připojilo celé mužstvo a všichni nebožáci byli vyloveni a vzkříšeni, Ou-jang poručil: „Příliš pomalu. Znovu.“
Jakmile se vrátili na bližší břeh: „A znovu.“
Vzdor mužstva vyvrcholil při třetím přechodu, ale když se následně vyčerpal, nastoupila místo něj určitá mechanická povolnost. Ti se sklony k panice už zpanikařili a byli odstraněni, a co se týkalo zbytku, ponořování do vody začalo být místo hrůzné prostě jen nepříjemné. „Znovu.“
V poledne generál cvičení zastavil. Altan stál před svými kapitány a rozzuřeně Ou-janga probodával očima. Z většiny podřízených velitelů odkapávalo bláto, menší část byla suchá. Ou-jang se zadíval na ty druhé. „Ty,“ oslovil jednoho obzvlášť nadutého Mongola. „Tvůj oddíl si vedl bídně a přišel jsi o řadu mužů. Proč?“
Podvelitel zasalutoval. „Generále! Mužstvo na takové cvičení není zvyklé. Zpomaluje ho strach. Můžou za to man‑ťi. Man‑ťi jsou od přírody zbabělci. Lituji, že jsem dosud neměl příležitost je z takového nedostatku vyléčit.“
Ou-jang povzbudivě zamručel.
„Bojí se studené vody a tvrdé práce,“ doplnil kapitán.
Ou-jang se zatvářil zamyšleně. Potom řekl: „Kapitáne, všiml jsem si, že jsi celou dobu zůstal v sedle.“
„Generále!“ zvolal muž nechápavě.
„Vytýkáš jim, že se bojí studené vody a tvrdé práce, ale přitom tvoje vlastní činy ani v nejmenším nesvědčí o opaku.
Zatímco se tvoji muži topili, sám ses zvládl udržet pozoruhodně v suchu. To jsi neviděl, jak zápasí o život? Proč ses je neodhodlal zachránit?“ Navzdory veškerému sebeovládání mu do hlasu proniklo něco z jeho bezprostředních pocitů: chlad. „To ti za to jako rození zbabělci nestáli?“
Kapitán otevřel ústa, ale do věci se vložil Altan: „Generále, povýšil jsem ho teprve nedávno. Je ve své funkci nový.“
„Povýšení se však jistě zakládá na prokázaných dovednostech, nebo se mýlím? Pokud ano, zajímalo by mě, na čem jiném.“ Ou-jang se na Altana usmál: jako když čepel zajede pod pancíř. „Ne, podle mě se k velení nehodí.“ Otočil se k Šaovi. „Vyměň ho.“
„Nemůžete mi jen tak vyměňovat důstojníky!“ téměř zakřičel Altan.
„Ale jistěže můžu.“ Ou-jang pocítil nával zlomyslného potěšení. Věděl, že je to přesně ta malichernost, kterou si lidé s kleštěnci spojují, ale někdy bylo těžké si takový požitek odepřít. „Posbírejte mrtvé. Proveďte všechno potřebné, aby byl prapor nachystán. Buďte připraveni vyrazit do dvou dnů na příkaz knížete Esena!“
Když odjížděl, zaslechl, jak za ním Altan cedí mezi zuby nadávky, ale nedozvěděl se o sobě nic nového. „Budiž prokleto osmnáct pokolení prašivých předků toho zasranýho parchanta! Co si to vůbec dovoluje, když je to jenom prachsprostý mrzák?“