„restauraci“, kde se každé ráno prodalo pár dhal bhátů, tradiční rýže s brambory, fazolemi a zeleninou. Nepálci tento pokrm milují a jedí ho většinou dvakrát denně. Jednou z výhod je, že si můžete přidat rýže, kolik chcete, dokud neprasknete — a toho místní s radostí využívají. Černý kouř z dřevěného uhlí pod kotlíky o patro níž si vždycky záhadně našel cestu ke mně do pokoje. A když skončilo vaření a družné diskuze u snídaně, začala se rozjíždět doprava… Cena za to, že jsem mohl bydlet jako místní a měl jsem možnost poznat autentický život v Terai, poznat život v Nepálu z jiné stránky. Kdybych neměl špunty do uší, byl bych tam umřel.
Celou dobu jsem navíc trpěl nesnesitelnými průjmy. Ať jsem se snažil, co jsem mohl, příšerná hygiena toho místa mě vždycky dostihla: horečky, zvracení, neschopnost udržet tekutiny. Za tři měsíce jsem zhubl deset kilogramů, zachraňovaly mě dovezené rehydratační roztoky. Nejhorší to bylo při výjezdech do terénu, kde jsme sbírali data na odlehlých místech. Místní jídlo, celodenní třas na motorkách a vyčerpání z vedra a znečištěného vzduchu dělaly svoje.
Jeden z nejnáročnějších momentů přišel v táboře zotročeného přírodního národa Tharu. Původní obyvatelé džungle byli vysídleni a stali se z nich nevolníci bohatších vlastníků půdy. V rámci emancipace se ti osvobození stěhovali do provizorních osad, většinou do otřesných podmínek na okraji společnosti, do nejistoty a téměř absolutní chudoby. Tábor, kde jsme sbírali data, byl typickou ukázkou zubožení lidu Tharu. Lidé tu nesměli vlastnit pozemky, bydleli v chatrčích, neměli vodu, elektřinu ani základní služby. Včetně sanitace. Uprostřed sběru dotazníků jsem musel najít záchod. Velmi urgentně. Místní mě poslali doprostřed tábora, kde byla
vyhloubená díra v zemi, asi metr krát metr. Po okraj přetékala, plná žlutých lidských výkalů, v nichž se to hemžilo obrovským množstvím červů. Strašně to páchlo. Díru obepínal jednoduchý čtvercový plůtek spletený z listí. Byl tak nízký, že když si člověk čupl, trčela mu nad něj hlava. Jako běloch jsem byl pro všechny atrakcí a ten den se nemohlo stát nic zábavnějšího než běloch na záchodě v táboře. Lidé zpozorněli a se zaujetím se na mě dívali. Po chvíli fyzických i psychických muk a intenzivního rozmýšlení jsem to vzdal. Zatnul jsem svaly i mysl a s nadlidským úsilím běžel do lesa. Za smíchu místních. Často, když si uvědomím pohodlí, bezpečí a soukromí evropských toalet, vybaví se mi tahle příhoda. (A Zátopkovo: „Když nemůžeš, tak přidej!“)
V jižním Nepálu jsem sbíral data pro diplomku na téma registrace dětí a rodných listů u populací s největším společenským vyloučením. Výzkum jsem dělal se zotročenými Tharu, s muslimy a ještě jednou skupinou lidí z periferie. Rajan byl můj tlumočník a skupina, kterou jsme tehdy u dálnice pozvali na fokusku (Focus Group Discussion), patřila do nejnižší kasty. Co hůř, byli to lidé v nejnižším postavení uvnitř nejnižší kasty. Nejnedotknutelnější z nedotknutelných. Byli to lidé zvaní Badi, ti, kteří měli ostatním sloužit svým tělem. V tom drží Nepál světový unikát, nikde jinde se lidé nerodí do společnosti, která od nich automaticky očekává prostituci. Nikdo nezná přesné číslo, odhady říkají, že Badi je okolo dvaceti až šedesáti tisíc. Nejčastěji se živí prodejem těla, hudbou a tancem či zprostředkováváním zábavy na akcích. Hlavně se prostituují mladé ženy, v nejhorších případech už od dětství a raného mládí. Prodávají se ale i ženy všech generací, dokud je zákazníci chtějí. Nejčastěji ženy „pase“ někdo z rodiny, otec, manžel, bratr, matka, starší sestra. Komunity se usazují na místech, kde je poptávka, třeba u frekventovaných
silnic nebo větších hraničních měst. Řidiči náklaďáků a taxíků na cestách, daleko od dohledu rodin, jsou jedni z jejich častých zákazníků.
Historie etnika Badi je zaznamenatelná až do čtrnáctého století a je možné, že Badi jsou příbuzní Romů, kteří se z oblasti dostali postupně do Evropy. Zákoník z roku 1854 lid Badi klasifikoval jako Pani na Chalne, nečisté a nedotknutelné. Kočovali mezi městy a „štacemi“. Živili se zpěvem a tancem, prostitucí spíše výjimečně. Ve dvacátém století ale začíná zábavu na svatbách, pohřbech a festivalech zprostředkovávat technika. Pro Badi klesá poptávka po živé produkci a stoupá poptávka po levné prostituci. Stejně jako všichni v Nepálu patří i Badi do etnicko-kastovního systému země, kde se mluví více než devadesáti jazyky, kast/úrovní je vlastně několik stovek a většinou jsou vepsány už do jmen. Stačí se představit a máte základní představu o společenském postavení člověka před vámi. Stačí říct „Jmenuji se Badi“ a všichni vědí. Kastovní systém je sice od šedesátých let zrušen, ale jeho setrvačnost je intenzivní součástí každodenního života i dnes. Nepálci si svět bez něj umějí představit jen matně, během pár generací se těžko zapomíná na tisíc let tradic.
Původní kastovní systém je v detailech mimořádně složitý a těžko přehledný. Inspirovaný je tím indickým. Základní kasty jsou čtyři: bráhmani jsou duchovní a Brahma je stvořil z úst, kšatrijové, tedy válečníci, politici a úředníci, byli stvořeni z paží, vaišjové, ti ze stehen, jsou obchodníci, řemeslníci a zemědělci, šúdrové jsou služebníci a dělníci, stvoření z chodidel. (Je nutno podotknout, že kastovní systém a jeho výklady se mohou lišit regionálně i v akademických popisech.)
Nejníže stojí párijové nebo daliti a vykonávají tu nejšpinavější