Když jsem mluvila s Angelou poprvé, její dcera chodila do třeťáku na střední a náhle se začala hlásit k transgenderové identitě. O sedm měsíců později, když jsem s Angelou mluvila znovu, už její dcera opustila identitu „trans chlapce“ a ustálila se na „nebinární“. Ve skutečnosti měla kluka.
Zeptala jsem Angely, co si myslí o sexualitě své dcery – zda věří, že je heterosexuální nebo lesba. Zasmála se a řekla, že si vzpomíná, jak její dcera, když byla hodně malá, honila na hřišti jednoho kluka a snažila se mu dát pusu. A momentálně chodí s klukem, ovšem Angela měla podezření, že se její dcera považuje za „queer“ nebo jinou kategorii LGBTQ.
„Mají to tak všichni,“ řekla Angela a myslela tím všechny spolužáky její dcery.
Jenže když se nad tím zamyslela, otázku dceřiny sexuality komplikoval fakt, že se na druhém stupni základní školy její dcera „jednou nebo dvakrát zakoukala do dívky.“
A pak Angela řekla: „Jenže jsem taky slyšela od psychiatrů, že zejména u holek v tomto věku, tedy na začátku dospívání, to není nic neobvyklého, když se zakoukají do svých kamarádek. Dokonce si myslím, že jsem to jako dítě měla podobně.“
Zaujalo mě, že potřebovala konzultovat s psychiatrem, zda z dospívajících dívek, které se zdánlivě zamilovaly do jiných děvčat, nakonec vyrostou heterosexuálky. Přitom to znala z vlastní zkušenosti, stejně jako si to pamatuji já ze své. Angela dokonce nedávno našla dopis, který v pubertě sama napsala své kamarádce. Podle jejích slov byl tak přeslazený, že to nemohlo být nic jiného než „milostný dopis“. Podobné zkušenosti jsou natolik běžné, až se zdá, že je není třeba zmiňovat. Jsou od holčičí puberty stejně neoddělitelné jako rovnátka nebo první podprsenky. Holky ve věku dvanácti až třinácti let, zmítané milostnými pocity a až po okraj naplněné láskou, upírají svůj zrak k těm roztomilým, směšným hlupáčkům – dvanácti až třináctiletým klukům, kteří to citově nejsou vůbec připravení přijmout. Zklamané, někdy i odmítnuté dívky pak všechen ten cit, tolik náklonnosti a věrnosti, tolik ujištění o své oddanosti, přenáší na svoje kamarádky, které fungují jako záskok, zatímco čekají, dokud kluci nedospějí.
„Takže si myslím, že moje dcera možná je bisexuální, ale právě teď má kluka, jak se zdá,“ uzavřela to Angela.
Nad tímto rozhovorem jsem žasla ještě několik dní poté. To, co Angela u sebe spokojeně odmítla jako bezvýznamné období, se stalo důkazem krajní sexuální identity její dcery. Zdá se, že spousta matek, se kterými jsem mluvila, má potřebu rozhodnout tady a teď, „čím jejich dcera skutečně je“ z hlediska sexuality, jako by na tom záviselo něco důležitého.
Všichni se umíme tak rychle a v každém ohledu sami diagnostikovat –včetně své sexuality a dnes už i z hlediska genderu; je to zvyk, který od nás převzala další generace. Nebýt našeho nutkání neustále kategorizovat a diagnostikovat, mohly by menší záchvaty úzkosti, depresí, obsesí, milostných vzplanutí, sexuální náklonnosti a všech možných dobrých i špatných pocitů zůstat tak, jak jsou, mohly by růst, vyvíjet se, měnit směr nebo prostě odumřít.
RICHARD
V lednu 2019 vyšel v deníku Wall Street Journal můj článek o náhlém
nárůstu případů dospívajících dívek, které se identifikují jako transgender. Následně mě zaplavily telefonáty a e-maily. Většina z těch, kdo mě kontaktoval, byly matky. Řada z nich uvedla, že mnou popsaný jev pozorovaly ve školách svých dětí a že netušily, že se to děje po celé zemi. Všimly si, že se výskyt transgenderové identifikace mezi dětmi jejich přátel zdá mnohem častější, než si uměly představit. Jedna z nich dokonce uvedla, že všechny kamarádky její dcery „se identifikují jako transgender, lesba nebo bisexuálka.“
Velká většina těchto rodičů byli vysoce vzdělaní bílí příslušníci vyšší střední třídy a politicky pokrokoví. Ovšem narazila jsem i na několik věřících a konzervativců ze západního pobřeží – to jsou ti, co volí Republikánskou stranu, ale podporují sňatky homosexuálů; ti, kteří věří ve vládu, která se nevměšuje, ale ve skutečnosti nechtějí, aby byl rozsudek v případu Roe versus Wade10* zrušen.
Patřil k nim i Richard. Poprvé mě kontaktoval přes Linked-In poté, co si přečetl můj článek, a byl nadšený, že konečně pochopil, čím si prochází jeho dcera. Joanna byla dívka se vším všudy, sem a tam i bláznila po klucích, než ovšem v posledním ročníku pokrokové soukromé střední školy oznámila, že je pansexuálka, nebinární, a nakonec se přihlásila k
transgenderové identitě. Richard se svou ženou Rachelle dceři dovolili nastoupit na špičkovou univerzitu, kam byla přijata, ovšem pod jednou podmínkou. Musela slíbit, že po dobu studia nepodstoupí žádné lékařské zákroky.
Joanna svůj slib porušila téměř okamžitě. S pomocí vzdělávacího poradce získala předpis na testosteron, přičemž účet byl uhrazen ze školního zdravotního pojištění. Ačkoliv se svou matkou mluvila skoro každý den, o tom, že bere testosteron, svoje rodiče informovala až po několika měsících.
„Myslí si, že vypadá jako kluk,“ povzdechl si Richard. „Má chlupaté paže a tak, ale je krásná. Když jsme byli na dovolené, oslovovali ji ‚pane‘, což je šílené. V mých očích vypadá prostě jen jako moje dcera.“
Když přijela v létě toho roku domů, už měla legálně změněné jméno. „Všechno to udělala, aniž by nám o tom řekla,“ svěřil se Richard. „A pak ta operace hrudníku. Byla na vyšetření a pak poslala žádost na pojišťovnu, takže jsem přišel domů a vidím to, otevřu dopis, adresovaný jí, zaslaný pojišťovnou… Takže se na to dívám a říkám si ‚páni‘… To je úplně jiný svět, plný věcí, co se dělají potajmu a nenápadně, a to je pro vztah hrozně destruktivní.“ Své dceři jen chladně oznámil, že pokud v tom bude pokračovat, změní to jejich vztah jednou provždy.
Chvílemi mu hlas zhrubl vztekem. Znělo to, jako by byl připravený zbořit zdi kolem sebe. Vinu dával dceřině nerozumu, jejím kamarádům, kteří s ní rezonují, psychologům, kteří to vše umožnili, spoustě „trans“ přátel, které si našla na internetu, univerzitním poradcům pro duševní zdraví – „jsou pro rodiny naprostou zkázou“ – i kultuře přijímání transgenderu, která pronikla na dceřinu špičkovou univerzitu a umožnila jí, aby se na základě své transgender identifikace stala vůdkyní studentů. Ve skutečnosti si tím Richard jen nahrazoval ten pravý boxovací pytel. „Momentálně u mě převládá jen lítost, je mi líto mé ženy, a pocit vlastního selhání.“
Za čtyři měsíce jsem od něj dostala smsku: „Takže naši bitvu jsme prohráli. Dceři minulý týden odstranili prsa. Zdálo se nám, že změnila názor. Poslal jsem svému dítěti úpěnlivou prosbu, aby si neubližovala a nekladla si žádné překážky na cestě k profesnímu úspěchu… studuje s