Z čeho máš strach?
Nora chtěla využít víkend ke čtení léčivého příběhu, jak jí radil Karel. Když měla chvilku klidu, přistoupila ke knihovně a tisk o chovu ryb vytáhla ven. Sedla si na postel a otevřela knihu na náhodné straně.
Z čeho máš strach?
Nic dalšího. Pouze tato jediná věta na stránce. Taková všeobecná otázka, která ale Noru v tu chvíli zasáhla. Z čeho máš strach? Proč se nechce poznat? Proč nechce hledat svou podstatu a dary?
Nora si to konečně přiznala. Nejvíc se bála, že při zkoumání sebe samé narazí akorát na prázdnotu. Dutá nádoba. Co když na ní opravdu nic zajímavého není? Co když nemá žádné zranění a je prostě jenom líná, obyčejná žena bez talentu? Bála se zkoumat své nitro, protože měla strach, že nic nenajde.
Když někde byla, třeba na výstavě nebo s kamarády, na dovolené, vždycky se cítila jenom jako pozorovatel. Měla problém tu situaci prožít a užít si ji. Nepustila nic k sobě. Všechny vjemy sklouzly po povrchu a žádný si nenašel cestu dovnitř k jejímu srdci. Nepustila je tam. Záviděla lidem, kteří toho tolik prožívali a cítili, i když je to bolelo. Ale aspoň něco.
Jako by všichni kolem ní přijímali paprsky inspirace, zatímco pro ni bylo slunce za šedou clonou. A když se snažila tu clonu rozrazit, tak narazila. Všude byly bariéry, zastavení po každém pokusu sejít z vyznačené stezky a udělat si věci po svém. Nemohla si vytvořit vlastní
mapu, vždycky musela jen následovat cesty ostatních, i když vlastní objevování ji lákalo. A tak po mnoha nárazech a překážkách přijala, že ona svou cestu tvořit nebude. Cítila, že jí život protéká mezi prsty. Přitom to tak vždycky nebylo. Na základní škole byla ve srovnání s vrstevníky o dost napřed, učení jí šlo snadno, měla své koníčky a hlavně ji všichni neustále chválili. Měli od ní velká očekávání a předpokládali, že to dotáhne daleko, je to přece šikovná a hodná holčička. Taková rozumná, která se dobře učí a umí hezky mluvit s dospělými. Žádné vylomeniny, scény ani konflikty. Nestrhávala na sebe pozornost, měla samé jedničky a nechtěla vybočovat, aby nepřišla o své pochvaly od ostatních. Hodná holčička. Někdy v polovině studií na střední škole ale s hrůzou zjistila, že tak nějak zaostává. Že už nestačí to, jak se chovala dřív. Ne, že by jí nešlo učení, ale od určitého momentu nebyla schopná dospívat spolu s ostatními. Od základní školy měla svůj sen dostat se na žurnalistiku a stát se slavnou novinářkou cestující po celém světě. Když jí to nevyšlo, protože nezvládla přijímací zkoušky, najednou netušila, co dál se životem.
Teď v dospělosti viděla, kolik lidí v jejím okolí, bývalých spolužáků a přátel vidí svou cestu a nemají problém po ní kráčet. Mají své sny a plány a vědí, kam za nimi vykročit. Ale Nora od nepřijetí na školu stále netušila, co dělat v životě a jak najít naplňující práci. A tak zůstávala tou hodnou holkou, která se už nepouští do větších výzev, aby se zase nedočkala neúspěchu. Už nikoho nezklame a s žádným dobrodružstvím začínat nebude. Bála se riskovat a chybovat, i když sama byla svým přátelům oporou, pokud na své cestě narazili. Ale ona? Ne, už žádná velká očekávání. Co když by se jí za ně ještě někdo vysmál? Považoval by ji za neschopnou? To nemůže dopustit. A tak se postupně stala pozorovatelkou a fanynkou cest ostatních, ale sama zůstávala na místě. A to se týkalo nejen práce a hledání nějakého většího životního poslání, ale také vztahů. Nora samozřejmě