„ A
ch, dítě, jste ještě moc mladí.“
Emmi se tu novinu dověděla jako první. Se svým
Leem jsem se u ní objevila celá vzrušená a nyní jsem seděla u jejího kuchyňského stolu.
On stál poněkud rozpačitě u zdi.
„Ale teti, dyť už mi je devatenáct a jemu dvaadvacet.“
„No, alespoň odpadá otázka, jak by tě uživil.“
Emmi na stůl postavila talíř s chlebem s játrovou paštikou a přisedla si ke mně na lavici. Zkoumavě se na mě dívala přes brýle na čtení. „Už to vědí tví rodiče?“
„Ne, ty seš první.“ Ostýchavě jsem čekala na její reakci.
„Drahoušku, to je pro mě čest, ale rodiče ti musejí dát písemný souhlas. Koneckonců budeš plnoletá až v jedenadvaceti.“
„Ano.“ Zaraženě jsem smetla z ubrusu pár drobků.
„Doufala jsem, že u nich za mě ztratíš slovo.“ Z boku jsem ji pozorovala prosebně jako mrzuté dítě. Emmin úsudek byl pro mé rodiče stejně rozhodující jako bible a občanský zákoník. Pokud něco shledala dobrým, bylo to pro ně v pořádku.
„Můj milý, jak si představujete život s mou malou Gerti?“
Emmi ukázala na volnou židli a Leo se nesměle posadil.
„Víte, rád bych jí toho nabídl hrozně moc.“ Očima těkal mezi tetou a mnou. V šedém obleku s kravatou působil velmi mužsky a dospěle. Tyhle šaty si oblékl speciálně pro tuto příležitost. „Celý život se jen lopotila a dřela na druhé. Od nynějška bych ji rád nosil na rukou a hýčkal ji, jak si zaslouží.“
„To pro ni bude hodně nezvyklé,“ zasmála se Emmi a s chutí se zakousla do černého chleba s játrovou paštikou. „Snad by se jí to líbilo.“
Já jsem si hrála s třpytivým zásnubním prstenem, takže si toho musela nevyhnutelně všimnout. „Upřímně řečeno ano.“ Zářivě jsem se na tetu usmála. Pohlédla na můj prsten a láskyplně se usmála. „To je velmi cenný kus.“
„Stejně jako Gerti.“ Leo se na židli nervózně vrtěl.
„To bych řekla! Dáte si mátový čaj?“ Zvedla baňatou květovanou konvičku s lapačem kapek, ale Leo vytáhl láhev šampaňského. „Pro nejlepší jen to nejlepší.“
V tom okamžiku si získal mé srdce. Byl pro mě princem, který si přišel pro Popelku.
Krátce nato zacinkaly skleničky. Emmi vyndala z vitríny vzácné číše z křišťálového skla, přísně střežené vážně se tvářícím strýcem Justem ze zarámovaného obrazu se smuteční páskou.
„Jestli tomuhle dítěti zkřivíš vlásek, budeš mít co dělat se mnou!“ Teta nasadila přísný pohled učitelky a Leo zavrtěl hlavou, jako by to nepřipadalo v úvahu.
„Nikdy, to vám zde slavnostně slibuji!“ culil se na nás. „Mám velké plány a rád bych Gerti snášel modré z nebe.“ Užaslé tetě ukázal novou pracovní smlouvu a hovořil o příplatcích na dovolenou, vánočních prémiích, stavebním příspěvku a o věcech, o nichž jsem dosud neslyšela. Emmi si mě neustále zkoumavě prohlížela. Seděla jsem v koutě šťastná a opojená sektem a rozhlížela se po obytné kuchyni nevěřícně. Před čtyřmi lety jsem se tu zničehonic objevila vyhladovělá, promrzlá, s otevřenými a hnisajícími ranami na rukou, bez domova jako potulný pes. V doprovodu nebohého nedoslýchavého otce, který mě sem dovedl pěšky po silnici. A nyní jsem tu popíjela šampaňské se svým pohledným snoubencem a ten tetě vykládal o plánovaném novém sídlišti na okraji města, o řidičském průkazu, druhém auto-
mobilu v rodině a o tom, že už nikdy nebudu muset pracovat.
Jenom s ním mít a vychovávat pár dětí.
Emmi zvedla obočí a prohlížela si mě jako křehkého motýlka.
„Dítě, opravdu si to všechno přeješ i ty? Vždyť máš před sebou ještě hodně času!“
„Teto, neumím si představit nic krásnějšího.“
Teď jsem patřila ke spořádané střední třídě. Splnil se mi nepředstavitelný sen.
Emmi patrně uměla číst myšlenky.
„V tom případě ti dám požehnání,“ řekla tiše. „A tvoji rodiče to jistě udělají také.“
Ursula a Walter sice byli toho názoru, že jsem na vdávání ještě příliš mladá, na druhé straně je okouzlila myšlenka, že budou mít za snachu mě. Skutečně jsem již dávno patřila do rodiny. Znala jsem všechny zvyky Wolfových, zapadla jsem do jejich všedního života a nic proti mně neměli. Neskrývali přede mnou žádná tajemství a já před nimi přirozeně také ne.
Po večerech jsme sedávali ve starém bytě, který jsem uklidila, spolu u obložených chlebíčků a piva a plánovali budoucnost do posledního detailu.
„Kde chcete bydlet? Zde je to pro všechny moc těsné. Doufáme totiž, že nám brzy přivedete na svět potomka.“
„Dávejte pozor!“ Leo vytáhl z tašky stavební výkres s plánem financování a rozprostřel ho po stole v obývacím pokoji.
„Koukněte, chci koupit rodinný dvojdomek na novém sídlišti na okraji města, do kterého se samozřejmě nastěhujete.“
Uvolněně se na všechny usmíval. „S vaší finanční podporou plus půjčkou s výhodným úrokem, kterou dostanu od své spořitelny – zbývá už jenom můj podpis, haha! –, to bude maličkost.“ Stáhl si oční víčko dolů a šibalsky se zašklebil.
„Když víte, jak na to… Vy budete bydlet dole a my nahoře.