nil. Oba bratři se plně zabrali do svého úkolu a přitom si povídali o lodích, vlastních, těch, které patřily jiným, i těch, kterým by si jednou přáli velet.
Už to bylo až příliš dávno, kdy spolu takhle trávili čas naposledy –vrtáním se v lodích jen pro čiré potěšení –, a Finnovi to připomnělo, jak silné pouto mezi nimi kdysi bylo. Ale třeba ještě není úplně pryč, třeba ho ještě úplně nepřeťali, říkal si v duchu.
Finn našel v lednici pár piv a přinesl je na palubu.
Chvíli tam jen tak stáli a vychutnávali si ostrý kontrast mezi chutí studeného piva a horkým červnovým sluncem, které je pálilo do tváří.
„Děkuju za pomoc,“ řekl Finn.
„Nemáš zač.“ Joey naklonil láhev piva k ústům a pak si spokojeně otřel rty. Oba popíjeli pivo, ale Finnův pohled co chvíli zabloudil k protějšímu břehu zátoky, k místu, kde se paprsky odpoledního slunce odrážely od oken bytu nad Kouzlem Cornwallu.
Joeymu to neušlo, soudě podle jeho slov, která po chvíli pronesl.
„Mimochodem, pozval jsem tu Orielinu novou nájemnici, aby se zítra přišla podívat k nám do loděnice.“
„Myslíš Rose?“
„Jo. Byla na tom večírku v jachtařském klubu a chce se naučit plachtit. Nabídl jsem jí, že jí ukážu Vážku a při té příležitosti i loděnici. Tak jsem si myslel, že bych tě měl varovat předem.“
Finnovi se rozrušením zježily chlupy v týle. Mohlo ho napadnout, že má Joey něco za lubem.
„A proč bys mě měl varovat?“
„Nechtěl jsem, aby tě zaskočilo, až se tady objeví.“
Finn pokrčil rameny. „To je v pohodě.“ Už v sobotu ho napadalo, jestli Rose na ten večírek přišla, nebo ne, ale nechtěl se Joeyho přímo ptát. A teď tedy znal odpověď. Rose evidentně Joeymu neřekla, že byla s Finnem na kávě. A proč by mu to také říkala? Vždyť o nic nešlo.
„Tak kdy máte první rande?“ zeptal se Joeyho a snažil se, aby to znělo jako ležérní vtip. „A bude na vodě, nebo na souši?“
„Ani jedno. Já jsem ji na žádné rande nepozval.“
„Ale pozveš.“
„Ještě nevím. Rád bych,“ odpověděl Joey.
„Ale co ty víš – třeba doma někoho má,“ připomněl Joeymu Finn.
„Myslím partnera – nebo dokonce manžela.“
„O tom pochybuju.“ Joey se na bratra pátravě zadíval. „Hele, víš snad něco, co já ne?“
„Jestli myslíš něco, co se týká Rose, tak ne.“
„No, jestli někoho má, tak tady nás spolu neuvidí, no ne?“ usmál se Joey významně.
Finn pokrčil rameny a málem vyhrkl: „Tobě by se taky nelíbilo, kdyby ti nějaký chlap za zády běhal za Lauren,“ ale naštěstí si včas uvědomil, že to by bylo to nejhorší, co by mohl říct. Taková poznámka by mezi nimi mohla zažehnout neuhasitelný požár.
A tak se jen napil piva a ucedil: „No, to není moje věc.“
Místo sarkastické odpovědi, kterou čekal, ke svému překvapení ucítil na paži bratrovu ruku. „Hele, brácho.“
Finn zmateně vzhlédl. „Co je?“
„Jestli ti to vadí… jestli tě Rose zajímá, tak já ti nebudu stát v cestě. Říkal jsi, že už jste se seznámili…“
Finnovi se sevřel žaludek napětím, ale přesto se dokázal nenuceně zasmát. Zanic na světě by nepřipustil, aby si Joey myslel, že ho Rose také zaujala, a rozhodně se nehodlal plést do bratrova milostného života. „No, ne že by mi do toho něco bylo, ale mám dojem, že sem nepřijela shánět chlapa.“
„Chceš říct, že na ni nemám?“
„Ne, jen myslím, že si nechce začínat nějaký vztah. Připadá mi, že ji zajímá hlavně její práce.“
„To je možné, ale nikde přece není psáno, že se jí nemůžu pokusit ukázat, že v životě jsou i jiné věci než hromady starých šutrů a krámek, kde prodávají amulety,“ zakřenil se Joey.
„Ale ona tady nezůstane, dochází ti to?“
„A odkdy by něco takového mělo vadit?“ opáčil Joey.
„Měl by sis dávat pozor, už ses přece v životě taky spálil.“
„To má být varování a další narážka na Lauren? To už je přece dávno za mnou.“ Joey se zasmál. „Copak se nepamatuješ?“
„Mám dojem, že tenkrát ses moc nesmál. Spíš si pamatuju, že tě to pořádně vzalo. Od té doby jsi jako vyměněný – stal se z tebe rozsévač.“
Joeyho odpověď byla plná opovržení. „Rozsévač? Proboha, mně je dvaatřicet, ne dvaapadesát. Nestojím o to strčit hlavu do chomoutu a mít hromadu dětí.“
„Byly doby, kdy jsi přesně o tohle stál.“
Joeymu se zablýsklo v očích těžko potlačovaným hněvem. „A to byla možná ta chyba. Laurenino rozhodnutí, že má na víc, bylo asi to nejlepší, co nás dva mohlo potkat.“
Finn v duchu děkoval své šťastné hvězdě, že nikdo, a už vůbec ne Joey, nemůže nahlédnout do jeho srdce a zjistit, jak ho ohledně Lauren dodnes svírají výčitky svědomí. Lauren Joeymu řekla, že ji život na vesnici dusí a že se potřebuje osvobodit a roztáhnout křídla. Našla si práci v nemocnici v Londýně, aby mohla budovat kariéru a „žít naplno“. Finn zoufale potřeboval věřit, že to bylo opravdu jediným důvodem jejího odchodu.
„Lauren nikdy neřekla, že odchází proto, že má na víc,“ namítl Finn. „Odešla, protože chtěla budovat kariéru. Nedělej ze sebe mučedníka.“
„Co ty o tom víš?“ otázal se ho Joey chladným tónem.
„Dobře, dobře, já se nechci hádat. Omlouvám se, že jsem o tom vůbec začal. Mysli si, co chceš. A dělej si, co chceš. Stejně na mě nedáš, ať už řeknu cokoli.“ Finn se rozhodl, že odnese svou prázdnou láhev od piva dolů. Cítil potřebu vzdálit se z bratrova dosahu, než řekne něco, čeho by vzápětí oba litovali.
Joeyho hněv však už narostl do nebezpečných rozměrů. „I když tobě to tak možná nepřipadá, já jsem dospělý chlap a Rose taky rozhodně nepotřebuje ochránce. Nemusíš ze sebe dělat rytíře v lesklé zbroji, co musí hájit její čest. Ona má svoji hlavu, pokud sis toho náhodou nevšiml.“