dalo jí, že ho Gill příliš nezvládá. Tak například se paní Campbellové vůbec nezeptala, co říká na zprávu o Liamovi. Kdyby tenhle rozhovor měla pod palcem ona, snažila by se z té ženy vydolovat aspoň něco o Olině vztahu k němu. Co když se ten mladík zapletl do nějaké nekaloty, která je stála život? Pár reportérů na tiskovce si to zřejmě myslelo. Bylo by zajímavé zjistit, co o tom soudí její matka. Nicméně slíbila, že se do Gilliny práce nebude vměšovat. Jak uplakané dopoledne pokračovalo, bolest v její hlavě se stupňovala a ona rozhodně nemínila migréně podkuřovat.
Přistihla se, že přestává vnímat – že se nechává rozptylovat zvukem hustého deště dopadajícího na sklo a prapodivným pachem domu, který ji přiměl myslet na to, jestli tu někde nepobíhá kočka. Těžká víčka jí klesala... a vtom ji probral Bethin vzrušený hlas.
„Ukážu vám to. Opravdu to chcete vidět?“
Rozespale zatápala zrakem po starší kolegyni. Netušila, jak zněla otázka. Asi se ptala na dceřiny kamarády.
„V jejím pokoji jsou fotky. Stovky fotek. Jestli naše Ola něco milovala, tak focení.“
„V Olině pokoji?“ ověřila si Freya.
„Jo,“ potvrdila hostitelka. „Pojďte, ukážu vám to.“
Následovaly ji po chabě osvětleném schodišti, ještě přitlumeném tmavými tapetami. Do Olina pokoje vedly z odpočívadla poslední dveře vlevo. Byly zavřené. Jako jediné.
„Nechala jsem všechno, jak to bylo tenkrát,“ pokračovala Beth. Opatrně do nich strčila, jako by se uvnitř někdo skrýval. „Víte, kdyby třeba nakonec...“
Sotva nahlédla dovnitř, hlas se jí zlomil. Ramena se jí nahrbila, obličej zbrázdily slzy. Jako by ten práh nedokázala překročit. Pustila Freyu před sebe. Pokoj připomínal časovou schránku, zapečetěnou a zatuhlou v den, kdy z něj Ola před téměř dvěma desetiletími odešla. Gill sáhla do kabelky, věnovala paní domu kapesníček a pak ji objala kolem ramen. Ani jí se zjevně nechtělo jít dál.
Freya je obešla a vstoupila.
Pokoj páchl plesnivinou tak jako zbytek domu, ale tady snad ještě stokrát hůř. Až vzadu na patře cítila, jako by se tu za oněch sedmnáct let ani nevětralo. Z okna se zřejmě nabízel výhled na svah nad mořem, tedy když nepršelo – teď jí provazy deště neumožňovaly dohlédnout ani na střechy protějších domků a halily místnůstku do přízračného příšeří. Potom jí pohled utkvěl na plakátech. Byly na nich populární kapely, jaké mívala
v dospívání taky ráda: Pussycat Dolls a Black Eyed Peas. Všechno bylo sladěné do bílé, růžové a stříbrné.
Nedokázala pojmenovat pocit, který se jí zmocnil. Prostě divný, ale neuměla si ho vysvětlit. Byla v ní malá dušička, když se natáhla po fotografiích připevněných samolepicí hmotou na dveře šatníku. Beth nelhala. Byly tu snad stovky snímků, na každém obličeje mladých dívek s našpulenými rty. Některé Freya poznávala, avšak vybavovala si spíš jejich podpásovky než jména. Většina snímků byla focená venku, na lavičkách v centru Stromness, případně s klukovskými partami na pláži. Několik výjevů dokumentovalo jakýsi domácí mejdan. A jen hrstka zachycovala společně Olu a Liama.
„Jak dlouho spolu chodili?“ ozvala se. Spíš přemýšlela nahlas, než že by to byla otázka.
Otočila se a zjistila, že přerušila Gill v půli věty. Pohroužila se do vzpomínek takovou měrou, až si ani nevšimla, že kolegyně opět přistoupila k výslechu. Vysloužila si podmračení a připomněla si dohodu, kterou uzavřely na parkovišti u policejní stanice. Nadechla se k omluvě, ale hostitelka jí mezitím odpověděla.
„Moc dlouho ne. Nebo mi to řekli až se zpožděním.“
Freya se rozhodla, že si doplňující otázky odpustí. Usmála se a přikývla. Gill s Beth si zase začaly povídat. Otočila se zpátky do místnosti a všimla si, že v rámu zrcadla na toaletním stolku jsou připevněné další fotografie. Většinou Oly s Liamem – on se na nich dokonce sem tam i usmíval. Prádelník měl tři zásuvky a ji to táhlo k té spodní. Od pohledu zamčené, i když dřevo kolem zámku bylo popraskané.
Popošla blíž a přejela prsty po třískách.
„To udělala policie,“ ozvala se za ní Beth. Freya se otočila a zjistila, že ji paní Campbellová i Gill bedlivě pozorují. Reportérka se na ni mračila jako deset čertů, přestože teď přece slib neporušila. „Otevřeli to násilím. Chtěli vědět, jestli uvnitř není něco, co by jim při vyšetřování pomohlo.“
„Smím se podívat?“
„Klidně, má milá. Stejně tam není nic, co by už policie neprošla.“
V zásuvce bylo pár sešitků a další obálky s fotografiemi, vyvolanými