Tifana, dcera Měsíce (Ukázka, strana 99)

Modrobílí vyčkávali a Mésané mlčeli. Náhle vypadali, jako by přede mnou cosi tajili.

„Abychom měli jistotu, je jediná možnost,“ zašeptala Tea. „Před několika přesypy dlaní jsem ji navrhla. Když byla Tifana zcela pohlcená pohledem do mésohledu.“

„Nebude to vůbec snadné,“ pronesla tiše menší Mésanka. „Seš si jistá?“

„Naprosto,“ odpověděla pevným hlasem.

Poté se mohutně roztřásla. Celé její tělo zčervenalo gabrem. Přesypy se nepřirozeně zrychlily.

„Co se to tu vlastně odehrává?“ zeptala jsem se pomalu s nepříjemným tušením.

Hovořili o mně, jako bych zde snad ani nepobývala s nimi.

„Rozhodla se předat určitou část svého Daru tobě,“ pronesl konečně můj snoubenec.

Nemýlila jsem se. Tak tohle má v úmyslu…

V žádném případě jí takovou hloupost nedovolím!

„Nedělej to,“ obrátila jsem k ní proto svůj prosebný přesyp. „Budeš jej přece potřebovat.“

„Tea se sama nabídla,“ pronesl však Theard nesmlouvavě. „Nesnaž se její rozhodnutí změnit.“

„Má pravdu,“ pronesl jeden z Mésanů.

„Ano. Musíš být nejsilnější. Přijmi jej,“ naléhala Mésanka, v jejímž mésohledu jsme Dranpy nalezli.

„Jen tak se s nimi dokážeš spojit,“ přidali se i ostatní. „Ačkoliv jisté to samozřejmě není.“

„Ale hlavně je nutné je přesvědčit. Pokud ti neuvěří, všechno bude k ničemu.“

Dlouho jsem mlčela a rozhodovala se. Bylo to tak těžké! Ale jinou možnost jsem neviděla.

„Děkuji, Teo,“ pronesla jsem nakonec s povzdechem.

Pousmála se v odhodlaném přesypu a přehodila na mě hrst rudého gabra. Věděla jsem, že podíl Daru mi právě předala. Ach, jak to vypadalo zdánlivě snadně! Ve skutečnosti se však jednalo o obrovskou oběť. Ačkoliv jsem chápala, že to bylo pro náš cíl zřejmě nutné, bylo mi to neskonale líto.

2. 2400 n. l. Měsíc (na cestě v neznámých

prostorech Měsíce směrem k Oceánu bouří) –Marián

Když už jsem byl úplně vyčerpaný ze situace s přesýpáky a s bezvládnou Markétou u nohu, objevilo se kdesi v dálce ještě něco podivnějšího. Brzy jsem rozpoznal tři další prapodivné tvory. Jak se k nám pomaličku přibližovali, přitáhli naštěstí pozornost pískových mraků, a já se mohl na chvíli volně nadechnout. A nabrat tak novou sílu.

Přibližující se tvorové vypadali děsivě. Měli sedm noh, kterými se šustivě plížili regolitem Měsíce. Za sebou vytvářely malé jamky. Neměli žádné oči. Jejich čumák byl pokrytý lesklými kamínky, které vytvářely podivnou kouli, podobnou zlatému květáku. Jejich srst na mě působila dojmem, že jim hnusně zplesnivěla. Z jejich hřbetů tryskaly pěnivé vodotrysky jakési tekutiny. Voda by to být neměla, protože na Měsíci se v tekutém stavu nikde neobjevila. Na pólech existují nějaké zásoby ledových krystalů, ale voda, jak ji známe na Zemi, rozhodně ne. Takže složení hřbetních vodotrysků mohlo být cokoli. Třeba nějaká absolutně neznámá forma měsíčních hmot. Vědci je zkoumají už dlouhou dobu, ale jelikož se vyskytují jenom v nesmírných hloubkách, a i tam jen poskrovnu, výzkum není úplně nejúspěšnější. Navíc v tom nebyl vůbec žádný zájem CE, takže do něj přestali investovat miliardy kreditových solek. A vážně zainteresovaní vědci měli tudíž smůlu. Do objevování tajů Měsíce se CE nikdy vážně nepustila. Suverénně tvrdila, že tady vůbec nic není. Prý je Měsíc totálně mrtvý satelit Země, dobrý leda k těžení materiálů na výrobu tričipů.

A ejhle, vidím, že i v tom naše roztomilá CE bezostyšně lhala.

Nebo že by o měsíčních potvorách neměla tušení?

To se mi moc nezdá…

Měsíční bestie se zatím svým plazím tempem stále víc a víc přibližovaly. Nevěděl jsem, co si o nich mám myslet. Třebaže se zdálo, že chtějí odlákat pozornost útočících přesýpacích soch, rozhodně nevypadaly nijak přátelsky. Dokonce mě v jednu chvíli napadlo, jestli si je přesýpací hodiny nezavolaly jako posilu proti nám. Což byla očividně blbost. Asi mi už z toho všeho docela slušně hrabalo. Sebral jsem tedy poslední zbytky sil a snažil jsem se rozumně uvažovat. Sypající se bytosti nám

dcera Měsíce

sice hned na začátku poručily vylézt z našeho měsíčního vozítka, a my jsme jako nějaké robotické loutky bez vlastní vůle okamžitě poslechli, ale teď mi přišlo jako výborný nápad se tam dostat zase pěkně zpátky. K uskutečnění mého „super nápadu“ nastala příhodná příležitost, která by se už nemusela opakovat. Sedminohé nestvůry totiž stanuly konečně do těsné blízkosti přesýpáků. Výhrůžně zachrochtaly. A jako by to k nahnání hrůzy dost nestačilo, nakonec ještě děsivě zavyly. Mimoděk jsem se přikrčil. Ale ony si nás vážně absolutně nevšímaly. Jejich terč zájmu byl jinde. Přesýpací týpci to „chytře“ vytušili, přestali se konečně úplně zabývat námi a obrátili celou svou hrozivou pozornost k nim. Super. Pravý čas zmizet. Popadl jsem proto rychle Markétu a snažil se ji dovléct k vozítku. Byla lehoučká, takže to nebylo nic obtížného. Těsně u dveří dokonce přišla k sobě a pootevřela oči. Zamrkala a vystrašeně se rozhlédla. Hurá, sláva nazdárek! Ale neměl jsem čas nějak moc se nad jejím znovu oživnutím radovat, protože situace se mohla kdykoliv obrátit proti nám. Tak jsem jen zašeptal, aby rychle vlezla do bezpečí vozítka a na nic se neptala. Bleskově mě poslechla. Rychle jsme za sebou zavřeli. První krok do bezpečí byl za námi. Teď ještě zběžná kontrola našich zbídačených ochranných obleků. Naštěstí stav skafandrů se ukázal jako přijatelný a život neohrožující. Obleky nastartovaly samoobnovovací proces, protože nedošlo k porušení poslední vrstvy. Trhliny se tak začaly pomalu, ale úspěšně zacelovat. Uf, alespoň v tomhle jsme si mohli oddechnout. Zbývá zprovoznit vozítko a nestvůrám zdrhnout. Jenomže tady nastal problém. Vozítko nic. Trucovalo. Ať jsem zkoušel nastartovat, jak jsem chtěl, stálo zrádcovsky nehnutě na místě a odmítalo se pohnout. Nic nefungovalo. Hlavní páka volantu byla totálně zamrzlá a navigační řídící destička bezmocně pípala v hlášce zablokování. To nám ještě scházelo. Že by se Rambo probudil ze sladkého spánku a nějak se mu podařilo nás od jízdy odstřihnout? Nikdo ze střediska zatím nevolal, takže nás snad ještě neodhalili. Ale i tak jsme se ocitli v prekérní situaci. Nejenže jsme tady takhle pitomě uvízli, ale ještě k tomu nám nezbývalo nic jiného než bezmocně zírat na nadcházející souboj a čekat, že ten hlas nás z toho dostane. Nebo se stane nějaký zázrak… Protože ať už vyhraje z téhle prapodivné partičky kterákoliv strana, my z toho určitě profitovat nebudeme. Pískové mraky a bestie s pavoučíma nohama mezitím zaujaly navzájem nepřátelský zuřivý postoj a chystali se zaútočit. Plesnivé potvory nenávistně zašustěly a písečné obludy se výhrůžně přesypaly. Nic moc, pomyslel jsem si. Představoval bych si měsíční střet akčnější.