George vzhlédne od papíru: „Budu se znovu ženit.“
Ráchel to, zdá se, těší: „To je dobře, pane.“ „Pojedu pro ni do Edinburku. Budu pryč tak měsíc.“
Píše se rok 1608 a Georgeovi se stýská po vlasti: po úzkych zákutiach, šedavě mlžné obloze a nelítostném větru, po domě v Rybích kotcích, po Grassmarketu, dobytčím trhu vzhlížejícímu k pochmurnému hradu, jenž se týčí na osamělé skále. Světlo je tak jasné, až se člověk chvěje. Výhled na moře z Královské míle, jabloně v zahradách; ne, že by v Londýně žádné nebyly, na pár jich narazil i při procházce po vesnicích za Highgate.
Návštěva Edinburghu je však zklamáním. Nikdo si ho už nepamatuje. „Stačí, abys’ bol rok preč a si ako mŕtvy,“ dí rybárnice z kotců. Dokonce i žebráci se změnili; jsou mladší, což není dobré znamení – život na ulici se zkracuje. George je pryč již šest let, Kristyn je po smrti. Georgeovi příbuzní mu byli nápomocní, v dopise mu představili možnou novou ženu – mladou, protože, stejně jako u žebráků, život novorodiček dlouhý nebývá.
Hezká a pěstěná Alison dosáhla věku šestnácti let a je dost chytrá na to, aby uměla zakrýt jistou bázeň ze svého nastávajícího. Její rodiče si dobře uvědomují, jaká je to příležitost – spříznění s rodinou Heriotů, sňatek s mužem tak vysoce postaveným u dvora. Navíc je patrné, že Heriot je laskavý člověk, že má pochopení, žádný starý, chlípný kozel, ačkoli je mu již sedmačtyřicet. Sňatek představuje propojení jeho skotských zájmů s prací v Londýně. Jednou se do Edinburghu vrátí, odejde sem na odpočinek. Půjde příkladem pro další následovníky: v Londýně získat dobrou práci, peníze posílat domů.
„Nechceme ju poslať rovno na cmiter,“ nechává se slyšet
jeho nový tchán a George ví, co tím myslí – jeho sestřenice Grizel má devatenáct dětí a stala se z ní hašteřivá, neodbytná ženská s neustálou potřebou peněz pro své potomstvo. George peníze má a skoupý není, co by ale nedal za vlastní děti? Grizel mu bude muset nějaké půjčit.
Bere tedy s sebou do Londýna její dva nejstarší syny, jednoho jako tajemníka, druhého coby učně. George si je vědom ironičnosti celé situace – chlapci jsou mnohem vhodnějšího věku na ženění. Díky svému rozsáhlému jmění a postavení se však vyšvihl do stavu panovníka jakéhosi mini-království. Cestou na jih každou chvíli ověřuje, zda spolu nelaškují přes okénko kočáru. Něco takového by si tito zbožní chlapci ale nedovolili, vždyť si ani nepřipouštějí, že je Alison hezká a přitažlivá, a ona, ještě bohabojnější, drží svá víčka cudně sklopená. Vzrušení z nových končin, vůně dobrodružství na cestě do Londýna a ke dvoru činí chlapce čilými, plnými energie, jsou jako noví koně před novým závodem. I jejich vlastní oři to vnímají, jak je chlapci tisknou ve slabinách. Radost z objevování je nakažlivá, oči jim jen září. Už neprší, cesta je suchá. Vítr odehnal přeháňku z včerejší noci. Lesy ožívají zpěvem ptáků, troubením jelenů a Alison, jež rozumí edinburským mladíkům bezuzdně povykujícím na Heriotových čerstvých koních, té už je také lépe, strach se vypařil. Za nimi běží pes patřící Horácovi, staršímu z chlapců, všechno musí očenichat, hopsá sem a tam, zvláště na místech, kde vůbec není třeba.
Na noc se zastavují v Durhamu, vidí ohromnou katedrálu tyčící se téměř nelidsky nad městem. Ještě nikdy neviděli něco takového, vytvořeného lidskou rukou. Zvědavě stavbu obcházejí, zírají na tesaný kámen a rozbité tváře venkovních soch. Rádi by vešli dovnitř, ale mají strach, vědí, že ji reformátoři očistili od model, rozbili vitráže z barveného skla.
Druhý den vyrážejí opět na cestu. Je tak pěkné počasí, že se v poledne zastavují, sedají si na svah nad silnicí, pojídají ovesné pokroutky a sýr, popíjejí víno, které George nechává kolovat, to je pro ně také něco nového. Sedí na suchém dubovém listí nahrnutém do pohodlných hromádek, když tu se z jedné zčistajasna vynoří dítě. Je špinavé a vypadá, že nemá všech pět pohromadě, jedná se o pohublé stvoření v hadrech, obličej plný drobných ran; vyhladovělé na smrt přistupuje k Alison, jež mu okamžitě podává svůj chleba.
George hned zasahuje, oddaluje dítě od své ženy.
„Nedotýkej se ho. Vypadá nemocně. Mluv, chlapče, co se ti stalo?“
Chlapec otevírá ústa. Má vyříznutý jazyk. Kleká si na kolena, křižuje se, potom si sáhne do kapsy, vytahuje růženec. Jasný rozum, s jakým několika gesty vysvětluje celou svoji situaci, je v příkrém rozporu s jeho zuboženým vzhledem, stejně jako jeho odvaha přihlásit se před cizími ke své víře.
George svým svěřencům vysvětluje: „Těm, kdo se modlí růženec, vyrezávajú jazyky.“
„I takhle malejm? Slyšel jsem o kněžích, ale nie o deckách...“
Chlapec poslouchá, růženec svírá v kapse.
George sahá do své, vytahuje váček, ze kterého vybírá tři zlaťáky, a podává je klukovi. Ten nemůže uvěřit svému štěstí, takže dál nevěřícně civí na klenotníka. „Jak si ale může něco kúpiť, když o to nedokáže požiadať?“ ptá se Alison, když ji George vede zpátky ke kočáru a skupina se znovu vydává na cestu.
Vzrušení vyprchalo, mezi cestujícími vládne ohromující ticho. Nebe jako by to vycítilo – celý zbytek dne se nese ve znamení prudkého lijáku, temnošedé oblohy. Alison již sdílí kočár se psem, který jí olizuje ruku, sahá tlapkou na šaty.