jinak mám stejně pravdu. Opustil jsi hrad, abys splnil úkol. Tak to musíš udělat.“
„A co by to podle tebe mělo být?“
„To nevím. Ale vyprávěl jsi mi o Irině. Že zemřela tak mladá. A o tvém dětství. Jsi pohádkově bohatý. Možná by ses mohl zaměřit na tohle. Třeba právě toto je tvůj úkol. Ty jsi při té havárii nezemřel. Dostal jsi novou šanci. Možná je to kvůli tomu, že máš naplnit nějaké poslání. Něco světu předat.“
„A jaké poslání máš ty, Atheno? Budeme snad spolu soutěžit ve filantropii?“
„Možná patřím mezi pohřešované osoby,“ odpověděla. „Možná bych měla pomáhat najít lidi, které někdo pohřešuje. Jako jsem já. Lidi, kteří jsou někde uvěznění, zavření. Možná bych to mohla alespoň částečně napravit. Aby nikdo nemohl prodávat dívky a ženy. Aby je nikdo nenutil ke sňatku. Aby se dívkami, jako byla Rose, moje kamarádka, nemohly splácet dluhy. Až od tebe dostanu peníze, pustím se do toho.“
„Věnuju stejnou částku. Abys nemusela utratit všecky své peníze.“
„A co s ní budeš dělat?“
„Žádné dítě by nemělo spát na ulici,“ řekl.
„Skvělý nápad.“
„Je to zkušenost, která tě odlidští. Udělá z tebe zvíře, jako jsem já. Snad bych se pro ně mohl stát poslední možností, jak jim v tom zabránit.“
„Možná právě proto jsi tady. Možná právě proto jsi po deseti letech opustil hrad.“
„Jsi hrozná,“ řekl.
„Snad,“ zašklebila se na něj rozpustile. „Každopádně se teprve poznávám. Léta mě nutili, abych byla poslušná a dělala jen to, co se po mně chce. A já jsem byla vždycky přesvědčená, že taková vlastně vůbec nejsem. Že v sobě mám mnohem víc, než si ostatní myslí.“
Cameron se na ni dlouze zadíval a Athena se marně snažila uhodnout, co výraz jeho tváře znamená.
Krás K a a osamělý miliardář
„Takže můžeš být spokojená. Poprvé v restauraci a hned víš, co jsi zač a co máš v plánu.“
„Myslím, že si ze mě utahuješ.“
„To bych si nikdy nedovolil, moje malá bohyně.“
„Tomu nevěřím. Utahuješ si ze mě, protože je ti nepříjemné, o čem se s tebou bavím.“
„Nepříjemné bylo, když mi v noze vězel ten kus železa. A ne, není to eufemismus.“
„To jistě ne,“ nakrčila Athena nos.
„Chutnalo ti?“
„Ano. Neprojdeme se?“
Sladce se na něj usmála a měla přitom pocit, že mu tím úsměvem vyhlašuje válku. Odmítala se však vzdát.
Byla přece Athénou, bohyní války. Cameron jí tak dokonce sám říkal. Umínila si, že tu bitvu s ním vyhraje, i kdyby boj s ním měl začít nevinnou procházkou.
„Stále hledáš romantiku, Atheno?“ zabroukal a Atheně se z přízvuku, s jakým vyslovil její jméno, sevřel žaludek.
„Dal jsi mi přece jasně najevo, co si o romantice myslíš.“
Zaplatili a vyšli na ulici. Byl teplý večer, po chodníku se procházely do sebe zavěšené páry a láskyplně se k sobě tiskly.
A Atheně blesklo hlavou, že třeba právě tohle je romantika. Čistá, nevinná a nekomplikovaná.
Nenabídl jí rámě, ani ji nevzal za ruku.
Kráčeli kus od sebe. Byla tma, nemuseli si už hrát na perfektně sehraný pár.
Athenu napadlo, jestli s Cameronem vůbec vědí, jak se na veřejnosti předvádět. Tolik let žili stranou, bez lidí…
Páry, které je míjeli, vypadaly jako jedna osoba. Jako by dva lidé do sebe splynuli a nešlo rozeznat, kdo je kdo.
Možná to šlo naučit. Natrénovat.
Athena se považovala za skleníkovou rostlinu. Rostla si v jeho rohu, ponechaná sama sobě. Nikdy nepřišla
do kontaktu s přírodními živly. Nikdy nemusela překonávat samu sebe, avšak přesto se stala odolnou.
Cameron byl na druhé straně jako nezdolný bodlák, kterých bylo na Skotské vysočině plno. Osamělý, hrdý a nezvladatelný. Ostny si držel každého od těla.
Napadlo ji, že by se i tak k němu mohla přivinout, pokud ovšem bude připravená na to, že se o ty ostny může popíchat.
„To je krása,“ podotkla.
„Ano,“ přitakal odtažitě.
„Je to tak lepší? Procházet se potmě?“
Cameron ze sebe vydal pobavený zvuk. „Nejspíš ano. Nikdy by mě nenapadlo, že Paříž ještě někdy uvidím.“
„Co se ti na Paříži líbilo nejvíc, když jsi tu byl poprvé?“
„Že jsem byl tehdy už bohatý a mohl jsem si dovolit, co jsem chtěl. Že jsem se už nemusel prodávat. To se mi líbilo.“
Mluvil o svém těle, jako by patřilo někomu jinému. Jako by doba, kdy byl prostitutem, pro něj nic neznamenala.
Jenže Athena vycítila, že to není pravda.
Vybavila si, jakým způsobem mluvil o sexu. Že není vůbec romantický. Že se jedná jen o ukojení fyzické potřeby. Přesto teď viděla zamilované páry, které spolu nejspíš později skončí v posteli. Ano, milování bylo bezpochyby fyzickým aktem, ale současně se jednalo i o intimní spojení dvou milujících se lidí. To byla přece jasně romantika.
Přesto ten muž vedle ní romantiku popíral.
Jako by jeho tělo a duše byly oddělené, jako by duše nevěděla, co se děje v těle a naopak.
Snad to bylo tím, že žil tak dlouho sám. Kdyby se deset let neizoloval, mohlo to být jiné.
„Nevadilo ti, že jsi byl…“
„Jen to řekni… že jsem byl prostitut?“
„Nelíbí se mi, jak to říkáš. Zbytečně se tím snižuješ.“