„To samozřejmě můžeš. Naše rodina se podílí na mnoha charitativních aktivitách.“
„Opravdu?“
„Ano, král je mecenášem řady akcí. Největší úsilí věnuje ochraně památek. Mnoho našich vévodů sponzoruje důležité oblasti jako vzdělávání, umění nebo sociální služby.“
„A co ty?“ zeptala se Ilaria a zkoumavě se na něj zahleděla.
„Já?“
„Ano, čeho jsi mecenáš ty?“
„Na tom nezáleží.“
Zvážněl a napil se vína. Nepochyboval, že by jeho aktivity schválila, měl ale obavu, že když jí o nich řekne, odhalí jí tím o sobě příliš mnoho. Na druhou stranu možná v ní jeho osobní zájmy dokáží vyvolat sympatie, když je taková filantropka.
„Já myslím, že na tom záleží, proto se tě ptám.“
„Dobrá tedy. Propůjčuji své jméno mnoha lékařským organizacím, zejména těm, které pečují o děti, o které se nestarají jejich rodiče.“
Zamračila se, zjevně překvapená, že by mohl mít stejný zájem jako ona.
„Ale to je jen tvoje jméno. Stačí ti podepsat šek nebo přestřihnout pásku. Já nechci být jen symbol. Chci lidem pomáhat doopravdy.“
Mohl jí samozřejmě vysvětlit, že tráví mnoho času dobrovolnickou prací, ale snaží se to udržet v tajnosti před zvědavýma očima tisku, protože si nepřeje mediální pozornost. Ale zdálo se mu, že zacházejí příliš daleko.
Zvedl tedy sklenici s vínem a chvíli ji pečlivě studoval, než znovu upřel pohled na ni.
„Není to zvláštní, jak často nás snaha o pomoc druhým zavádí do nebezpečných situací? Kdybys neřešila problémy své sestřenice, nebyla bys ten večer v katedrále.“
V první chvíli bylo vidět, že ji zaskočil, ale rychle se vzpamatovala. „To je sice hezká představa, ale jak bych mohla být klidná, kdybych věděla, že moje sestřenice byla odsouzena k životu, který si nevybrala?“
Napil se a odložil sklenici. „Zjevně jí ale nevadí, že do takové situace uvrhla tebe.“
Zbledla jako stěna. Jako by ji do téhle chvíle něco takového vůbec nenapadlo. Možná byla navzdory té tragédii, kterou si musela projít, tak čistá a naivní, že nepoznala zradu, ani když ji měla přímo před očima.
„Pomáhat je správné, ať to stojí, co to stojí,“ řekla podivně tichým hlasem. „Člověk by si myslel, že budoucí vůdce naší země bude mít nějaký smysl pro čest.“
Snažila se znovu nalézt své bývalé sebevědomí, ale zjevně jí vědomí, že Sophii na jejím štěstí vůbec nezáleží, vzalo vítr z plachet.
„Mezi ctí a obětováním se pro potřeby druhých je velký rozdíl, Ilarie.“
„Většina z nás, kteří jsme nevyrostli v paláci, se odmalička učí, že čest znamená pomáhat těm, kteří to nemohou oplatit.“
„Na úkor sebe? A co ty, Ilarie? Zažila jsi tragédii. Nezasloužíš si taky takovou pomoc, kterou pořád rozdáváš?“
Rozpřáhl ruce. „Už nejsi chudá pasačka ovcí. Jsi princezna a ano, můžeš pomáhat všem, když tě to baví. Snadno. Vlastně lusknutím prstu. Ale co je to, co chceš ty?“
„Chci pomáhat. To je všechno, co potřebuju,“ prohlásila pevně. „Noemi říkala, že můžu jít ostatním příkladem. Když se nemůžu svobodně vrátit ke svému starému životu, musím vytěžit to nejlepší z života, jaký mám teď. Jestli můžu jít lidem příkladem, pomáhat těm, které, jak jsi říkal, postihla tragédie, pak to ráda udělám.“
„Dobrý panovník jde vždycky příkladem. Služba veřejnosti k tomu samozřejmě patří. Ale to neznamená, že ze sebe musíš dělat mučedníka. Že nemůžeš mít svoje vlastní přání.“ Ukázal na dezert, který mezitím přestala jíst. „A klidně si je plnit.“
Tohle Ilaria zjevně nechtěla slyšet – bylo až překvapující, jak moc ji to rozčílilo.
Doufal, že bude mít nějaké přání, které by jí mohl splnit. Klidně by jí s radostí splnil celý seznam přání, kdyby ji to mělo přimět k poslušnosti.
U většiny lidí, které znal, stačilo nabídnout úplatek nebo pohrozit, a hned se podle toho chovali. Jakmile jim splnil jejich přání, nechali se od něj ovládat.
Ilaria místo toho přímo vibrovala vzteky.
Oči se jí zbarvily do sytě zeleného odstínu a tváře jí zrudly. Nepochyboval, že kdyby vztáhl ruku a dotkl se jejího zápěstí, zjistil by, že má zrychlený tep.
Byl by raději, kdyby se jí zrychlil z úplně jiných důvodů… Při všech těch řečech o tom, co kdo chce, musel začít myslet na svoje vlastní touhy. Milostné choutky vždycky považoval za nebezpečné, ale tady, v dokonalém soukromí, kde měl všechno pod kontrolou, si snad mohl dopřát i tohle.
„Tak dobře,“ řekla, naklonila se dopředu a v očích se jí zablesklo.
Kdyby věřil na čarodějnice, které umí člověka uhranout, řekl by, že všechna kouzla začínají v proměnlivých zelených hlubinách jejích očí.
Jaké by to bylo, kdyby se do všech těch kouzel ponořil?
Musel to zjistit. Jinak by s ní po návratu do paláce nemohl bojovat. Nemohl by ji ovládat.
„Když říkáš, že mám mít nějaké přání, tak mi nejdřív řekni, co chceš ty, Frediano?“ zeptala se.
Docela se mu líbilo, jak poprvé vyslovila jeho jméno. Jako by ho snad chtěla proklít. Bylo to od něj možná trochu zvrácené, ale cítil, že její vášeň bude stejná jako její hněv: silná a nebezpečná.
Hleděl chvíli do sklenky s vínem a pak na ni.
Dnes večer se to nestane, ale to neznamená, že by nemohl začít se sváděním.
„Dnes večer, tesoro, chci jenom tebe.“