„Já taky ne,“ souhlasila s ním, „ale Renatini rodiče by měli vědět, co se děje.“
„Kdy chceš vyjet?“
„Hned. No… možná by bylo nejlepší říct to Mirkovi. Ty připrav motorku, vezmi mi helmu a já to jdu vyřídit,“ vzala situaci do svých rukou a konečně se dočkala Nikova úsměvu.
Nakonec bylo dobře, že jela také. S klukem obviněným ze zneužití, i když falešným, by se nikdo nebavil. Lindu si ale v klidu vyslechli. Renata je ujistila, že k ničemu nedošlo, a ukázala originál fotky, který jí rychle poslala její kamarádka. Fotografií bylo víc a jedna z nich zachytila situaci z jiného úhlu. Doslova. Obrázek byl totiž vyfocený z druhé strany a každý mohl jasně vidět, že Nik skutečně jen pomáhal s rouškou.
Rodina byla rovněž zhrozena tím, že fotku jejich dcery někdo zneužil k pochybnému účelu, a okamžitě telefonovali Mirkovi.
Zpátky do tábora se Linda a Nik vraceli v úplně jiné náladě. Po večerce si nechal Mirek nastoupit všechny vedoucí, praktikanty a zdravotnici a varoval každého, kdo zneužije fotku dítěte k jakémukoli vydírání. Ještě důrazněji upozornil, že ať se děje cokoli, vždycky je kolem dostatek svědků, kteří v případě potřeby uvedou věci na pravou míru.
Linda si oddychla. Tentokrát měla kliku. Hlavně proto, že Renatini rodiče byli rozumní. Spíš se divila, že Patricie zaměřila svoji pomstu na Nika a ne přímo na ni.
Z úvahy ji vyrušilo zaklepání.
„Přišel jsem ti poděkovat,“ vešel Nik dovnitř.
„Není za co,“ mávla nad tím Linda rukou. „Přišel bys na to sám, akorát že člověk v tu chvíli není schopný rozumně uvažovat.“
„No právě, a ty sis dokázala zachovat chladnou hlavu.“
Přistoupil k ní a objal ji. Pevně ji k sobě přitiskl a ona se doslova ztratila v jeho obrovské hřejivé náruči. Přála si, aby
ji tak držel navždy. Nik mírně povolil svěření, sklonil se k ní a chtěl ji políbit, ale Linda ho zarazila a vykroutila se z jeho objetí.
„Ne,“ řekla, ačkoli ji to mrzelo. „Nejhorší na světě je pusa z vděčnosti.“
„Ještě horší je z lítosti,“ namítl Nik.
Dívala se na něj a nebyla si jistá, jestli mu rozumí.
Odešel dřív, než se ho stačila zeptat.
20. kapitola
Nik měl vztek sám na sebe. Když Lindě říkal, že si musí nejdřív něco vyřešit, sliboval to hlavně sám sobě. Jenomže pak se vrátil domů, ani si nevybalil tašky a Vanessa už stála před dveřmi. A on nebyl příliš imunní proti jejím slzám.
„Promiň,“ omlouvala se a klopila husté řasy.
Vypadala jako madona ze svatých obrázků, ale Nik by přísahal, že má to gesto nacvičené. Několikrát si všiml, jak si podobným způsobem vymrkala lepší známku u mužské části profesorského sboru.
Tentokrát byl odhodlaný vydržet.
„Jak mám věřit, že už se to nebude opakovat? Vždyť nemůžeme nikam jít, abys neudělala žárlivou scénu.“ Věděl, že neexistuje žádný slib, žádný důkaz, žádná jistota, kterou by mu mohla poskytnout, a proto byla ta otázka naprosto zbytečná. A právě tak neexistoval žádný důkaz ani žádná jistota vztahu. Museli si prostě důvěřovat.
„Když ty jsi byl dlouho pryč a na táboře se mohlo stát cokoli.“
100 Š árka H ieková • P od letní oblo H ou
„Ano, a nic by ti do toho nebylo, protože jsme se na konci roku rozešli.“
„Ten rozchod jsi přece nemyslel vážně. Před prázdninama ses se mnou rozešel, jen abys neměl výčitky svědomí, kdyby ses náhodou s nějakou vyspal.“
„A je to tady zase,“ vzdychl Nik. „Přesně kvůli tomuhle jsem to musel ukončit. Pořád mi něco podsouváš a překrucuješ všechno, co řeknu. Skončil jsem to, protože jsem se nechtěl ptát na svolení, když jsme šli s kámošema do kina nebo na bowling.“
„Nechápu, proč bych nemohla jít s vámi.“
„Protože nesnášíš horory. Podívej, já jsem ochotný jít s tebou na deset romantických komedií za sebou, ale někdy chci jít prostě s klukama ze školy nebo s florbalistama.“
„Dobře,“ změnila Vanessa tón, usmála se a podívala se mu do očí. „Máš pravdu, párkrát jsem to přehnala. Já o tom všem fakt strašně dlouho přemýšlela. Měla jsem na to celé prázdniny. Jela jsem s našima do Španělska a ani jsem si dovču pořádně neužila. Mrzel mě ten rozchod a uvědomila jsem si svůj podíl viny a opravdu už jsem se nemohla dočkat, až se vrátíš a promluvíme si. Máme před sebou poslední rok a… přece nemá smysl právě teď všechno zahodit. Po maturitě půjdeme na vysokou, možná to vydržíme, nebo se rozejdeme jako přátelé, to teď ještě nevíme. Dej nám šanci. Můžeme si to užít.“
Nik mlčel, ale poslouchal. V něčem měla pravdu.
„Aspoň do maturitního plesu,“ zkoušela Vanessa dál svoje štěstí. „Naše škola ho má první, už začátkem prosince, jestli to ty tři měsíce nebude fungovat, půjdeme každý svou cestou. Aspoň si nebudeme říkat co kdyby…“
Tušil, že to nebude fungovat. Vlastně si tím byl jistý, ale byli spolu dlouho a možná jí tu poslední šanci dlužil.
„Sejdeme se dneska u Labe?“ navrhl. „Oslavíme konec prázdnin a pak můžeme třeba do klubovny.“