Konečně jsem se vzpamatovala a donutila své nohy jít ulicí směrem k nim. Musela jsem něco udělat. Musela jsem jim zabránit, aby Sollyho sebrali. Ale co? Jak?
Když jsem se k nim přiblížila, Solly vzhlédl a naše pohledy se setkaly. Rychle a téměř neznatelně zavrtěl hlavou a odvrátil pohled. Policisté ho strčili do zadní části auta. Na ulici vylétly z obchodu další knihy a přistály mi u nohou.
„Padej!“ zařval na mě jeden z policistů.
Nějak jsem přiměla své nohy, aby pokračovaly v chůzi, kolem Sollyho a dál, pryč, i když jsem celou svou bytostí toužila vrhnout se za ním do toho auta. Pod nohama mi křupalo rozbité sklo, rozbité a roztříštěné jako moje srdce.
97
DESÁTÁ KAPITOLA
ČERVENEC 1942, PAŘÍŽ
Následujícího dne, po noci, během níž jsem sotva zamhouřila oči, a s břichem kručícím hladem jsem sáhla po knize chasidských příběhů, kterou mi daroval Solly. „Prosím, řekni mi, co mám dělat,“ zašeptala jsem, pak jsem ji otevřela na náhodné stránce. Každý by si měl pečlivě všímat toho, jakou cestou ho táhne jeho srdce, četla jsem, a pak udělat všechno pro to, aby se po té cestě vydal. V tu chvíli mě srdce obrovskou silou táhlo najít Sollyho. Vyhlídka na svět bez jeho moudrosti a světla byla příliš skličující, než aby ji bylo možné přijmout.
„Správně!“ řekla jsem nahlas, jako bych chtěla povzbudit sama sebe. „Jdu ho najít.“
Protože nejpravděpodobnějším místem, kam ho mohli poslat, bylo Drancy, rozhodla jsem se začít tam. Pomyšlení na to, že Sollyho odvezli zrovna tam, mi zlomilo srdce. Ostatní členové charity vyprávěli spoustu historek o tom, jak brutální jsou tam podmínky, že se tam spí na slámě a lidé trpí nedostatkem jídla. Solly byl velmi starý, velmi slabý. Jak to přežije? Jak to mohlo zajít takhle daleko? Svět se musel zbláznit.
Manžela jedné z žen, která se dobrovolně přihlásila do dětské charitativní organizace, také před měsícem odvezli do Drancy, takže jsem
98
věděla, že tamní vězni můžou napsat svým milovaným a mají dovoleno přijímat balíčky. Kdyby se mi podařilo zjistit, že je opravdu tam, mohla bych mu alespoň napsat a on by mi mohl odepsat, kdyby chtěl. Posadila jsem se ke stolu a rychle jsem napsala Sollymu dopis, sdělila mu svou adresu a nabádala jsem ho, aby mi napsal a požádal o cokoli, co potřebuje, že mu to ráda pošlu. Jakmile jsem dopis podepsala a vložila do obálky, cítila jsem se o trochu lépe. Aspoň jsem něco udělala.
Cestou jsem zavolala do charity a vysvětlila jim, že musím řešit naléhavou situaci a že přijdu až další den. Od té doby, co vláda zavedla nový zákon, že Židé mohou jezdit jen v posledním vagonu vlaku, jsem se vyhýbala cestování metrem, ale dnes jsem neměla na výběr. Drancy bylo skoro devět kilometrů za městem, zůstala jsem bez kola a necítila jsem se na to, že bych tu vzdálenost dokázala ujít tam a zpět pěšky. Následkem neustálého hladovění jsem byla příliš slabá.
Vzduch v podzemí byl vydýchaný a horký a páchlo to tu zatuchlým potem. Jak jsem šla na konec nástupiště, stěží jsem potlačovala rozhořčení. Proč musíme cestovat v odděleném vagonu, jako bychom měli nakažlivou nemoc? Čeho se lidé tak bojí? Kdybych se nespravedlností toho všeho zabývala příliš dlouho, přišla bych o rozum. Radši jsem se proto vnořila do pohádky Modrý pták od madame d’Aulnoy. Nedokázala jsem se však na čtení soustředit, a tak jsem často zvedala oči od stránky a dívala se na své spolucestující. Viděla jsem ztrápené pohledy nad žlutými hvězdami.
Když jsem dorazila do Drancy, byla jsem tak nervózní, až se mi udělalo nevolno. Co když jsem sem jela nadarmo? Co když tu Solly nakonec není? A co když skončím ve vazbě? Nebylo napochodovat do Drancy se žlutou hvězdou na hrudi jako vejít do jámy lvové s nápisem:
PROSÍM, SEŽER MĚ? „Nebuď tak zbabělá,“ slyšela jsem v duchu, jak na mě prská Aurelie. „Já bych neutekla a ty taky nesmíš.“ A tak jsem šla dál a zamířila jsem do těch brlohů.
O tomhle internačním táboře jsem už hodně slyšela, ale když jsem
99
Ukázka elektronické knihy
