„Ahoj děti, přeji vám krásný den!“ zavolal na nás.
„Ahoj tati, my tobě taky!“ zahučeli jsme sborově
a otočili se zpátky k Jindrovi. Zubil se od ucha k uchu.
„Pamatujete si, jak jsme byli nedávno na velkém
nákupu s taťkou? U pokladny stála dlouhá fronta a taťka dal přednost dvěma lidem. A já jsem včera stál
u pokladny a zeptal jsem se stařenky, co stála za mnou, jestli nechce jít přede mě. Ona s radostí odpověděla:
‚Ano!‘ A potom jsem si řekl, raději dvakrát než vůbec, a pustil jsem před sebe i dalšího zákazníka. Když
už jsem se tak rozjel, počkal jsem ještě, až se za mě postavil další, a toho jsem pustil taky, a tak to chvíli trvalo. Dal jsem přednost spoustě lidí a Poppy si toho všiml, a dokonce mi dal čokoládu, protože jsem byl milý k jeho zákazníkům.“ Neměla jsem slov.
„Ale vždyť ty jsi měl jenom droždí? Jedno prťavé droždí?“ žasla Marlena. Jindra přikývl.
„To měli ti s větším nákupem spíš pustit tebe!“ Malina vypadala krapet rozzlobeně.
„Ale co, vždyť je to fuk. Nezáleží na tom, kolik má kdo věcí. Důležité je, že každý poděkuje a je
spokojený. Tečka. Dobrý skutek číslo jedna se zdařil.“
Jindra měl vlastně pravdu. Když se na to podívám z téhle stránky, udělali jsme dobrý skutek všichni.
Ať už to sousedé ze Čmeláčí ulice viděli, nebo ne.
Počítá se úmysl a ta spousta práce samozřejmě taky.
Dnes nás maminka poprosila, abychom vyzvedli
Květušku ze školky, protože nám končila výuka už ve 12.15. Takže jsme se po vyučování vydali směrem k mateřské škole. Je nedaleko. Slunce nás příjemně
hřálo do tváří, vzduch byl provoněný jarem, a když přijde jaro, nenechá na sebe dlouho čekat ani léto.
Marta šla s námi. Na kraji cesty jsme zahlédli mladíka s kytarou. Brnkal na ni a zpíval. Ale vůbec se to nedalo poslouchat. To i Oskarův zpěv ve sprše zní lépe, ačkoli zpívá neuvěřitelně falešně. Radši jsme ho co nejrychleji obešli, a když jsem se potom ještě otočila, viděla jsem, že všichni kolemjdoucí přidávají do kroku, aby unikli jeho příšerné hudbě a ještě příšernějšímu zpěvu. Najednou mi něco blesklo hlavou.
„Zastavit stát!“ vykřikla jsem a zvedla ruku do výšky jako policista, který zastavuje auto. Všichni zůstali stát jako přikovaní.