K APITOLA DEVÁTÁ
Konec dobrý, všechno dobré
Všechno bylo pryč, všechno skončilo avšechno bylo v klidu, v podstatě podeseti letech, celá dekáda, která začala nedostatkovými angličáky askončila rozmazlenýma frackama z Německa. Nikdo netušil, proč to všechno tak bylo.
Snad jenom Procházková mohla vědět víc, doktorky si hodně všímají běžného života kolem sebe. Když pro mě šel táta tehdy donemocnice si mě jako vyzvednout, skoro by ji přehlídnul, ale znáte to, když potkáte někoho, koho nečekáte. Někde dole uvýtahu čekal smalou igelitkou snějakým prádlem pro mě, anež mu to docvaklo, tak se probral amile pozdravil:
„Dobrý den, paní doktorko, co tady děláte? Vy jste tady vnemocnici?“
„Jojo, já už jsem téměř prduch a chodím sem na služby, jenom občas jezdím k vám,“ odpověděla takovým letním, odpočinkovým, lehkým, až nevázaným způsobem spokojená čerstvá důchodkyně Procházková.
„No, ale co vy tady?“ pokračovala natátu.
„Já jdu tady pro syna, brali mu mandle.“
Procházková se usmála: „Tak přece nato došlo, co ho pamatuju, byl naangíny. Ale teď počká avy pojďte na kafe, když už jsme se potkali, kdo ví, kdy se ještě potkáme.“
Táta šel, Procházková udělala turka, sedli si a vzpomínali na naše městečko. Jak pili turka, hladina postupně kroužkovala pohrnku jako bezchybně natočené pivo vpoctivě vychlaze-
né sklenici. Vždycky vté malé denní doktorské místnosti byla taková divná akustika, že všechny zvuky odporcelánu a klepání lžičky byly slyšet víc než cokoliv jiného, a v tom si tiše povídali, spíš vzpomínali.
„Jak se daří bratrovi?“ zeptala se spodivným zájmem.
„No má to venku, je doma adocela začíná fungovat, tak uvidíme,“ odpověděl nepřítomně otec.
Procházková začala vyprávět tu příhodu sMalinou, jak se střídali naslužbě. Nikdy by si to tak dobře utěch stovek, tisíců pacientů, co jí prošli rukama, nepamatovala, ale ten plotýnkář Vladimír jí nedal spát.
„Bylo to velký, měl štěstí, měl, moc velký,“ dokončila.
Táta seděl, poslouchal celou příhodu. „Jak to tam mohl mít dlouho?“ zeptal se. „Co já vím?“ naprosto neurčitě, rozpačitě přes jeden hluboký nádech odpověděla doktorka. „Rok,“ rozhodně řekla tak, že nakonci toho ká nakonci slova skoro udělala náznak ozvěny, takže se ptala sama sebe. „Ale spíš deset bych řekla,“ pokračovala neurčitě. „Co říkal Malina, tak tohle roste pomalu.“
Řekla Malina, ale myslela naVladimíra. Upravila si prsten na ruce, popotáhla ho, pootočila avrátila tam, kde byl. „Nikdo neví, jak se ktomu přijde. Stačí se nějak udeřit aje to, řeknou, ale to je blbost.“
Podívala se otci doočí aodpověděla, naco všichni čekali, ale nikdo se nikdy nezeptal: „Ty jeho problémy, ty starosti, ty sračky, dokterejch se dostal, to asi bylo kvůli tomu. Teď je rád, že je naživu, amůže být rád. Nebyl zlej, to vůbec ne, jenom se mu stalo tohle… smůla…“
Ještě si chvíli povídali, skoro jako staří spolužáci ze školy, co se léta neviděli a u výtahu se potkali. Apotom se už nikdy neviděli. Táta mě vyzvedl ašli jsme domů. Ještě asi dvakrát se ten rok opékalo atím skončil rok protkaný operacemi a východně-západoněmeckými turisty.
Po prázdninách jsem šel natu techniku. Tak jsem studoval astránku postránce jsem ty dvě knížky přečetl a přiznám, že první dva roky bych bez nich asi nepřežil. Pamatuji si, že tam byl nějaký trik, oblíbený trik našeho pana docenta na matematiku, ajá jsem ho podle té béžové knížky spočítal a dostal zápočet.
